Teď to na vás všechno vyvrhnu

18. února 2017 v 23:54 |  Poruchy Příjmu Potravy
...a všichni se modleme, že ne doslova.

Jídlo není nepřítel, ovšem jeho kontrola slouží jako perfektní obranný mechanismus. Když své myšlenky podvědomě nasměřujete jen do toho, co máte na talíři, zablokujete tím emoce a odsunete všechny své ostatní problémy.
Každý si myslí, že anorektičky jsou hloupé nány, které řeší jen svou postavu a neváží si toho, co mají. Na rovinu, je mi 18, mluvím 4 jazyky, mám téměř samé jedničky na osmiletém gymplu, chystám se na medicínu, sociální interakce mi jde skvěle a za svůj život jsem sakra vděčná. Hloupě jsem se jen rozhodla vyrovnávat se situací.
Většinou to také vypadá, že anorektičky nemají hlad. A nesnáší jídlo. Ha ha ha. Nemůžu ani spočítat, kolikrát jsem s láskou obdivovala obyčejný kus pečiva. Samu sebe jsem však dokázala přijmout jen tehdy, když jsem mu odolala. Jsem ten nejsebekritičtější tvor na téhle planetě a ve zdánlivě neřešitelném období jsem se rozhodla, že pro sebe budu dost dobrá jen tehdy, když nebudu jíst. O 14 kilo méně a nespočet kolapsů později jsem zjistila, že se nesnáším ještě víc. Navíc jsem si začala připadat tlustá.
Chtěla jsem se stát éterickou vílou (čti nechutně bledou kostrou), ale začala jsem si uvědomovat, že brzy přijdu nejen o menstruaci, půlku vlasů a stabilní tělesnou teplotu (což je mimochodem dámy a pánové pěkně na prd), ale i o svůj milovaný sport, přítele, rodinu a kamarády. Všechny jsem je chtěla odstrčit, nezaslouží si, aby se o mě museli bát.
Rozhodla jsem se vyléčit se. Postupně se učit, že tyčinka KitKat není ekvivalent k arsenu. Rozhodla jsem se naslouchat svému tělu.


Představte si, že jste zaškatulkovaní jako "ta rychle hubnoucí nezdravá holka" a najednou do sebe cestou v autobuse ládujete půlkilovou tubu zmrzliny. V slzách dojdete domů, měli jste přeci pocit, že jste se přes problém s jídlem přenesli. Ve skutečnosti vás ale tělo nabádá, abyste snědli ještě 3 krajíce chleba s máslem, přesto, že ho nemáte rádi. Abyste dojedli zbytek rýže, který leží v hrnci. Že se přeci nic nestane, když si uděláte misku ovesné kaše. Že ta sklenice burákového másla, které jste se rok nedotkli čeká právě na vás a že těch 5 banánů na závěr je ve skutečnosti dobrota.
Zvraceli jste občas už jako anorektička, ale to bylo asi jen tak pro efekt. Plivání kyseliny chlorovodíkové a trochy enzymů, které obalují zoufalé sousto brokolice totiž množství absorbovaných kalorií nijak neovlivní. Když máte ale na jazyku hořkosladkoslaný pocit viny, v krku půlku sortimentu místního supermarketu a břicho jako žena v devátém měsíci, jde to ven jako po másle (nebo jako po několika chlebech s jeho pořádnou vrstvou).
Jídlo není nepřítel, přesto jsem zaseklá v kruhu, ze kterého neumím uniknout. Z ortorektičky jsem se stala anorektičkou, proces "léčení" ze mě postupně dělá bulimičku. Jsem hloupá nána, která si myslí, že není dost dobrá. Nevím, jaké je to jíst normálně a stydím se za sebe. I když mi nikdo neudělal nic špatného, koketuji občas s myšlenkami na sebevraždu. Dobrovolně se postupně zabíjím přehnaným cvičením a kombinací hladovění s přežíráním. Nejsem schopná logicky uvažovat, což se začíná projevovat i na mém školním prospěchu. Ničím si zdraví a vztahy s okolím, mám neopodstatněné hysterické záchvaty a dělám věci, které pro mě ještě dva roky zpět byly nepředstavitelně hluboko a pod úroveň každého z nás. Stydím se, opravdu moc, ale i přes to všechno chci světu ukázat, jak to v mé hlavě funguje. Určitě v tom totiž nejsem sama.
 


Komentáře

1 Falka | 27. února 2017 v 13:41 | Reagovat

Taky jsem tím trpěla. Pocitem, že budu lepší,že budu jiná než ostatní, když nebudu jíst. Anorexie chutná po zakázaném ovoci, po dobrodružství. Pěkně nechutné dobrodružství. Proč jsem to dělala? Možná z nudy. Neměla jsem se tenkrát ve 13 letech čím zabývat. Vyléčil mne pocit viny, pohled do nešťastných očí rodičů, kteří se ptali, kde udělali chybu. Vyléčilo mne upřít svou pozornost na něco jiného. U mě to byly vlasy. Zachránily mě moje hnusné vlasy, které zaměstnávaly mou mysl a nemělo to destruktivní účinky. Zachránil mne pan Foglar a pak taky skautský oddíl. Když jsem pocítila dobrodružství venku, neměla jsem ho už potřebu hledat v sobě. Přeju ti, aby ses uzdravila. Aby to bylo dobrý. Ale vím, jak je to těžké...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama