Březen 2017

A kde že je ta kontrola, po které jsi tak toužila?

29. března 2017 v 23:00 Poruchy Příjmu Potravy
Když jsem se rozhodla vyléčit svou hlavu z toxických anorektických myšlenek, říkala jsem si, že mám v tu chvíli skvělou příležitost vybudovat si spoustu nových svalů pomocí správného jídelníčku. Těšilo mě, že jsem hubená, protože to znamenalo, že mi ke štěstí bude stačit, když budu pořád stejně cvičit a postupně zvládnu pozřít okolo 2000kcal denně. Naivně jsem si myslela, že nacpat do sebe takové množství jídla bude nemožné. Neříkám, že to z počátku nebylo šílené. Měla jsem permanentně nafouklé těhotenské břicho, neustálý pocit nevolnosti a těžkosti a mé trávení, to by bylo na článek sám o sobě. Když jsem se ale doopravdy přenesla přes návyk trestání se za každé sousto a zvykla jsem si na relativně pravidelný přísun potravy, nastalo peklo.
Jsem docela velký šprt a fanoušek medicíny, ale detailů vás ušetřím. Celý fyzický proces léčby omezující poruchy příjmu potravy bych vyjádřila jednoduchou rovnicí.
podvyživené tělo + neustálá fyzická aktivita + rozboření přísného režimu a relativní svoboda = vlčí hlad
Anglický jazyk pro tento jev využívá pojmu "extreme hunger" a já musím potvrdit, že to je opravdu síla. Lidské tělo je úžasný stroj, který zázračně zajišťuje všechny důležité funkce. K tomu potřebuje spoustu bílkovin, minerálů a vitamínů. Nějakou dobu zvládne v krizovém módu pracovat i bez nich, ale když už je z nějakého ůvodu omezováno, při nejbližší příležitosti si jejich zásobu s radostí doplní. A dle mé zkušenosti soudím, že si snad raději nahrabe minimálně dvakrát tolik do zásoby...
Každý z nás jistě několikrát zažil situaci, kdy se například na oslavě neuvěřitelně přejedl a sotva se odvalil domů. Pokud se to stane jednou az čas, je to naprosto normální a v podstatě velmi příjemné. Jev, který nastává po přerušení dlouhodobé omezující diety (v mém případě okolo 300kcal na den a to jsem sportovkyně!), je však něco úplně jiného.
Tělo zmatené ze všech praktik spojených s PPP nepozná, kdy má hlad a kdy je plné. Když už si náhodou uvědomuje, že má potravy dost, projistotu jí vyžaduje ještě víc, aby si nadělalo zásoby, kdyby náhodou mělo zase strádat. Dochází pak k docela absurdním situacím.
Vezměme si osmnáctiletou gymnastku, která každý den nachodí okolo 8 km. Její BMI je velmi zkreslené jejími většími přírodními ňadry, ale i přes to se pohybuje na hranici podváhy. Její svalnatá ramena nahradily kosti, mezi stehny by jí proběhlo stáho bizonů a na vystouplých pánevních kostech a žebrech by se dal nastrouhat luxusní mrkvový salát. Naše popisovaná byla dva roky veganka a i když si pořád myslí, že pokud má člověk finanční zajištění a čas zabývat se správnou skladbnou stravy, je veganství naprosto super, dnes již z odstupem uznává, že ona to nedělala nejlépe. Teď se ale vraťme zpět k zoufalé holčině. Již půl roku žije střídavě na dvou jablkách a kávách se sojovým mlékem, či jednom vařeném jídle denně. Zhruba jednou za 14 dnů svůj přísný režim nevydrží, dost se nacpe a pak všechno vyzvrací. Poměrně často poslední dobou kolabuje a je nucena přerušit tréninky svého milovaného sportu a dát si pauzu od ještě oblíbenějšího učení, protože jí to prostě nemyslí. Konečně řeší svou psychickou situaci a navíc má opravdovou motivaci něco změnit. Začne jíst. Její tělo je zpočátku zmatené, ale přesto nadšené. Pak přijde vlčí hlad.
K snídani si dá svou obvyklou dávku ovesné kaše, k dopolední svačině ovoce a hrst ořechů. Do oběda se jí moc nechce, přesto se do té velké porce těstovin s rajčatovo-bazalkovou omáčkou a tofu donutí a nakonec si je i vychutná. K odpolední svačině spořádá další kus ovoce, řecký jogurt s trochou pohanky a muesli tyčinku. Je spokojená, dokud nenastane čas večeře. Poté, co sní uvařenou porci quinoi se zeleninou zjistí, že má ještě hlad. Řekne si, že se nesmí omezovat a jde si udělat toast s vejcem. Po jeho spořádání si ho chvíli vyčítá, jenže pak dojde k závěru, že už se to stejně stalo a není si co vyčítat. Její břicho stejně není úplně naplněné a tak v šuplíku se sladkostmi najde proteinovou tyčinku. Ta sladká chuť je tak návyková, že má pocit, že neusne, dokud si nepochutná ještě na dvojité porci krupicové kaše. Hlavou se jí honí, že už nikdy nechce být anorektička a že nesmí dopustit, aby její tělo znovu strádalo. Chce pro něj jen co nejrychlejší nápravu a ono s radostí souhlasí. Po prožití krátkodobého gastronomického orgasmu v podobě dlouho odpírané pochutiny se dívka konečně cítí trochu plná. V tu chvíli je však ale pozdě. Její žrací epizoda se rozjela a již není cesty zpět. V průběhu večera zvládně zhltat ještě balení rýžových chlebíčků s medem, půlkilovou vaničku zmrzliny, které si koupil přítel její matky a ona si nikdy nemyslela, že by si ještě někdy dovolila ochutnat něco tak nezdravého, takže mu jí ani nestihla závidět, čtyři toustové chleby s máslem, které jí mimochodem ani nechutná a dva banány, které už vlastně ani neví proč.
Psychickému rozpoložení po spořádání takového množství jídla se budu věnovat zase v jiném článku, nutno ale zmínit, že je vám opravdu na nic. Myslíte si, že veškeré vaše úsilí v podobě do puntíku vypočítaného jídelníčku vyšlo vniveč, nenávidíte se za ztracenou kontrolu. Nejraději byste skočili z okna, ale protože jste alespoň zbytkem své duše trochu stabilní, neuděláte to. Jdete se "jen" se svými pocity vypořádat nad záchodovou mísu. Je to nechutné a přiznávám to nerada, ale i bulimické řešení problému mi není cizí. Když zvracíte, v podstatě ze sebe vyvrhujete veškeré pozitivní i negativní emoce. Po rozdrásání krku a obrácení vnitřních orgánů vzhůru nohama jste prostě utlumení. Z fyzické stránky se vám uleví také, po obvyklém maximálním přežrání jste rádi, že se k tomu záchodu přes to břicho ženy v devátém měsíci vůbec ohnete. Jestli jsem vás právě připravila o apetit, nebo jsem vám způsobila újmu, moc se omlouvám. Slibuji, že ten článek, který mám o bulimii připravený, bude označen mnoha varováními. Tohle je jen slabší ukázka. Haha, achjo, já jsem fakt zoufalá existence...

Nekontrolovatelný nikdy nekončící hlad a akce s ním spojené jsem první měsíc prožívala každý den. Během třiceti následujících dnů se mi podařilo zredukovat vše na tři dny v týdnu. Nyní, v půlce třetího měsíce, můžu říct, že to možná někdy vážně přejde. Ne vždy bylo možné se celého obsahu žaludku zbavit (díky Bohu!) a já tak přibrala 6 kilo. Nelíbí se mi to, přijdu si jako nenažrané prase (což jsem), ale věřím, že se vše někdy srovná.
Vy, kteří jste vydrželi číst až sem, jste právě svědky nového terapeutického postupu, který jsem si pro sebe vymyslela. Je 29.3.2017, deset hodin večer a já se právě (zase) prostě a jednoduše přežrala. Moc a moc jsem to ze sebe všechno chtěla vyklopit, ale řekla jsem si, že takhle by ten ošklivý cyklus nikdy neskončil. Vrhám tak do světa pouze záplavu písmenek, jejíž tvorba mě zatím docela zvládá uklidnit. Čím déle píšu, tím víc si uvědomuji, že dělám pokroky, i když je těžké si je přiznat. Frekvence přejídání se změnšuje a když už se tak stane, většinou už nezvracím. Mé tělo je zase schopné sportu a námahy a i když se sama sobě hnusím, okolí můj současný vzhled chválí. Lidská mysl je vážně podivná, ale já už skoro začínám být ráda, že jsem se v té své začala šťourat tak "brzy".

Už nejsem anorektička, jenže...

14. března 2017 v 20:40 Duševní Zdraví
Už nejsem anorektička. Můj život by měl být pestřejší a šťastnější, přesto vám ale musím povědět, že mi to chybí. Není jednoduché přiznat tuhle informaci veřejnosti, není jednoduché nosit jí pořád v hlavě. Nejtěžší ale je bojovat sama proti sobě. Pořád a znovu…
Před nějakou dobou jsem se ocitla na úplném emočním dně a poprvé jsem se cítila opravdu motivovaná něco změnit. Můj léčebný proces už neprobíhal stylem "tak jeden den se pokusím nacpat do sebe určité množství kalorií a ten druhý to vykopenzuji". Donutila jsem se jíst 5x denně malé porce plnohodnotných potravin, které mi chutnají. Začala jsem ochutnávat jídla, na jejichž existenci jsem si několik let nevzpomněla. Když jsem měla hodně dobrou náladu, zkusila jsem si koupit i čokoládovou tyčinku a věřte nebo ne, moc jsem si jí v tu chvíli užila!
Můj styl stravování se rozhodně neblížil normálu, protože jsem v posledních letech byla s jídlem natolik na kordy, musela jsem si plánovat, co budu jíst tři dny dopředu. Nakoupila jsem ingredience, rozvrhla časové intervaly mezi jednotlivými porcemi, spočítala v hlavě kalorie a makroživiny a pak se vrhla na samotnou přípravu pokrmů. Před jejich konzumací jsem je pro jistotu zvážila a ověřila si správnost svých předchozích výpočtů. Asi si říkáte, že to je pořád zvrácené, ale já ta čísla poprvé v životě nepoužila jako míru toho, jak slabou vůli mám a jak snadno se nechám zlákat. Tentokrát jsem se cíleně snažila sníst každý den množství adekvátní svému výdeji. Každý den jsem se musela nutit, abych se nasnídala, každý den mi ráno bylo špatně od žaludku, každý den jsem po tréninku měla chuť na všechno, jen ne na gurmánský zážitek. Věděla jsem ale, že se nesmím vrátit do cyklu vynechávání jídel. I když jsem měla vše do puntíku naplánované a jídlo bylo i přes svou skvělou chuť jen otravnou povinností, poprvé po šíleně dlouhé době jsem se cítila svobodná. Můžu dokonce pyšně říct, že v období jednoho týdne jsem byla naprosto šťastná, usměvavá a sluníčková. Přesně taková, jako dřív.
Nevím, jestli to dokážu správně vysvětlit, ale jen při své snídani toho teď sním více, než za dva dny v tom nejkritičtějším období dohromady. Byly dny, kdy jsem si k snídani dala jablko a večer se nesnášela za to, že jsem si po tréninku nakrájela polovinu okurky s dalším jablkem. Byly dny, kdy jsem byla na celodenních procházkách a jediným zdrojem energie pro mé tělo byl jeden šálek čaje se sojovým mlékem. Byla jsem slabá, bledá, kostnatá a blbá. Nikdy jsem si nepřipadala dost dobrá.
Ráda bych teď napsala, jak se můj pohled na mou osobu mění a já se učím přijmout se taková, jaká jsem. Ve skutečnosti jsem na tom se sebevědomím ještě hůře, než pár měsíců zpět. Nejvíc mě na tom s prominutím sere, že za to z velké části může fakt, že jsem přibrala.
Vždycky jsem měla pocit, že má porucha příjmu potravy je jiná, že mně nejde o to, být ze všech v místnosti nejhubenější. Po dlouhém šťourání se ve vlastním hlavě jsem si musela dát tak trochu za pravdu. Díky zabudovaným křivdám z dětství a aktuální životní situaci jsem podvědomě vyžadovala lásku a péči. Můj již několikrát zmiňovaný ptačí mozeček si domyslel, že se mi jí dostane, až když budu vypadat co nejnemocněji. Nikdy se mi nelíbily vychrtlé dívky, chtěla jsem jen trochu láskyplné pozornosti. Abych vás dlouho nenapínala, od osoby, na kterou to celé bylo mířeno, se mi jí nedostalo, ale já si naštěstí relativně včas uvědomila, že se tomu tak také nikdy nestane. Bohužel to už ale bylo natolik pozdě, že se z vychrtlého bledého ideálu stala má modla.
K dnešnímu datu vážím o 7 kilo více, než v tom nejhorším období. Člověk by neřekl, jak moc je to vidět. Kostnatá ramena překryly svaly, na břiše se mi zase vrátila maličká pneumatika a mé nohy už nejsou dvě špejle, mezi kterými projede kamion. Společnost by mě pořád zařadila do kategorie hubených lidí a oblečení, které jsem nosila před celým kolečkem orthorexie, anorexie a bulimie je mi pořád na některých místech větší. Já si ale najednou připadám opravdu tlustá. Nesnáším se za veškerou energii investovanou do myšlenek o vzhledu mého těla, přijdu si nevděčně a tenhle pocit je na rozdíl od toho o tloušťce oprávněný a pravdivý. Už dávno jsem odhalila, proč celý tenhle cyklus začal a vím, že je tenhle způsob vyrovnávání se se situací naprosto absurdní. Najednou jsem ale ztloustlá exanorektička a částí duše si tajně přeju, aby mi to hlídání se dlouho nevydrželo a já se v klidu mohla zabíjet hladověním dál…