A kde že je ta kontrola, po které jsi tak toužila?

29. března 2017 v 23:00 |  Poruchy Příjmu Potravy
Když jsem se rozhodla vyléčit svou hlavu z toxických anorektických myšlenek, říkala jsem si, že mám v tu chvíli skvělou příležitost vybudovat si spoustu nových svalů pomocí správného jídelníčku. Těšilo mě, že jsem hubená, protože to znamenalo, že mi ke štěstí bude stačit, když budu pořád stejně cvičit a postupně zvládnu pozřít okolo 2000kcal denně. Naivně jsem si myslela, že nacpat do sebe takové množství jídla bude nemožné. Neříkám, že to z počátku nebylo šílené. Měla jsem permanentně nafouklé těhotenské břicho, neustálý pocit nevolnosti a těžkosti a mé trávení, to by bylo na článek sám o sobě. Když jsem se ale doopravdy přenesla přes návyk trestání se za každé sousto a zvykla jsem si na relativně pravidelný přísun potravy, nastalo peklo.
Jsem docela velký šprt a fanoušek medicíny, ale detailů vás ušetřím. Celý fyzický proces léčby omezující poruchy příjmu potravy bych vyjádřila jednoduchou rovnicí.
podvyživené tělo + neustálá fyzická aktivita + rozboření přísného režimu a relativní svoboda = vlčí hlad
Anglický jazyk pro tento jev využívá pojmu "extreme hunger" a já musím potvrdit, že to je opravdu síla. Lidské tělo je úžasný stroj, který zázračně zajišťuje všechny důležité funkce. K tomu potřebuje spoustu bílkovin, minerálů a vitamínů. Nějakou dobu zvládne v krizovém módu pracovat i bez nich, ale když už je z nějakého ůvodu omezováno, při nejbližší příležitosti si jejich zásobu s radostí doplní. A dle mé zkušenosti soudím, že si snad raději nahrabe minimálně dvakrát tolik do zásoby...
Každý z nás jistě několikrát zažil situaci, kdy se například na oslavě neuvěřitelně přejedl a sotva se odvalil domů. Pokud se to stane jednou az čas, je to naprosto normální a v podstatě velmi příjemné. Jev, který nastává po přerušení dlouhodobé omezující diety (v mém případě okolo 300kcal na den a to jsem sportovkyně!), je však něco úplně jiného.
Tělo zmatené ze všech praktik spojených s PPP nepozná, kdy má hlad a kdy je plné. Když už si náhodou uvědomuje, že má potravy dost, projistotu jí vyžaduje ještě víc, aby si nadělalo zásoby, kdyby náhodou mělo zase strádat. Dochází pak k docela absurdním situacím.
Vezměme si osmnáctiletou gymnastku, která každý den nachodí okolo 8 km. Její BMI je velmi zkreslené jejími většími přírodními ňadry, ale i přes to se pohybuje na hranici podváhy. Její svalnatá ramena nahradily kosti, mezi stehny by jí proběhlo stáho bizonů a na vystouplých pánevních kostech a žebrech by se dal nastrouhat luxusní mrkvový salát. Naše popisovaná byla dva roky veganka a i když si pořád myslí, že pokud má člověk finanční zajištění a čas zabývat se správnou skladbnou stravy, je veganství naprosto super, dnes již z odstupem uznává, že ona to nedělala nejlépe. Teď se ale vraťme zpět k zoufalé holčině. Již půl roku žije střídavě na dvou jablkách a kávách se sojovým mlékem, či jednom vařeném jídle denně. Zhruba jednou za 14 dnů svůj přísný režim nevydrží, dost se nacpe a pak všechno vyzvrací. Poměrně často poslední dobou kolabuje a je nucena přerušit tréninky svého milovaného sportu a dát si pauzu od ještě oblíbenějšího učení, protože jí to prostě nemyslí. Konečně řeší svou psychickou situaci a navíc má opravdovou motivaci něco změnit. Začne jíst. Její tělo je zpočátku zmatené, ale přesto nadšené. Pak přijde vlčí hlad.
K snídani si dá svou obvyklou dávku ovesné kaše, k dopolední svačině ovoce a hrst ořechů. Do oběda se jí moc nechce, přesto se do té velké porce těstovin s rajčatovo-bazalkovou omáčkou a tofu donutí a nakonec si je i vychutná. K odpolední svačině spořádá další kus ovoce, řecký jogurt s trochou pohanky a muesli tyčinku. Je spokojená, dokud nenastane čas večeře. Poté, co sní uvařenou porci quinoi se zeleninou zjistí, že má ještě hlad. Řekne si, že se nesmí omezovat a jde si udělat toast s vejcem. Po jeho spořádání si ho chvíli vyčítá, jenže pak dojde k závěru, že už se to stejně stalo a není si co vyčítat. Její břicho stejně není úplně naplněné a tak v šuplíku se sladkostmi najde proteinovou tyčinku. Ta sladká chuť je tak návyková, že má pocit, že neusne, dokud si nepochutná ještě na dvojité porci krupicové kaše. Hlavou se jí honí, že už nikdy nechce být anorektička a že nesmí dopustit, aby její tělo znovu strádalo. Chce pro něj jen co nejrychlejší nápravu a ono s radostí souhlasí. Po prožití krátkodobého gastronomického orgasmu v podobě dlouho odpírané pochutiny se dívka konečně cítí trochu plná. V tu chvíli je však ale pozdě. Její žrací epizoda se rozjela a již není cesty zpět. V průběhu večera zvládně zhltat ještě balení rýžových chlebíčků s medem, půlkilovou vaničku zmrzliny, které si koupil přítel její matky a ona si nikdy nemyslela, že by si ještě někdy dovolila ochutnat něco tak nezdravého, takže mu jí ani nestihla závidět, čtyři toustové chleby s máslem, které jí mimochodem ani nechutná a dva banány, které už vlastně ani neví proč.
Psychickému rozpoložení po spořádání takového množství jídla se budu věnovat zase v jiném článku, nutno ale zmínit, že je vám opravdu na nic. Myslíte si, že veškeré vaše úsilí v podobě do puntíku vypočítaného jídelníčku vyšlo vniveč, nenávidíte se za ztracenou kontrolu. Nejraději byste skočili z okna, ale protože jste alespoň zbytkem své duše trochu stabilní, neuděláte to. Jdete se "jen" se svými pocity vypořádat nad záchodovou mísu. Je to nechutné a přiznávám to nerada, ale i bulimické řešení problému mi není cizí. Když zvracíte, v podstatě ze sebe vyvrhujete veškeré pozitivní i negativní emoce. Po rozdrásání krku a obrácení vnitřních orgánů vzhůru nohama jste prostě utlumení. Z fyzické stránky se vám uleví také, po obvyklém maximálním přežrání jste rádi, že se k tomu záchodu přes to břicho ženy v devátém měsíci vůbec ohnete. Jestli jsem vás právě připravila o apetit, nebo jsem vám způsobila újmu, moc se omlouvám. Slibuji, že ten článek, který mám o bulimii připravený, bude označen mnoha varováními. Tohle je jen slabší ukázka. Haha, achjo, já jsem fakt zoufalá existence...

Nekontrolovatelný nikdy nekončící hlad a akce s ním spojené jsem první měsíc prožívala každý den. Během třiceti následujících dnů se mi podařilo zredukovat vše na tři dny v týdnu. Nyní, v půlce třetího měsíce, můžu říct, že to možná někdy vážně přejde. Ne vždy bylo možné se celého obsahu žaludku zbavit (díky Bohu!) a já tak přibrala 6 kilo. Nelíbí se mi to, přijdu si jako nenažrané prase (což jsem), ale věřím, že se vše někdy srovná.
Vy, kteří jste vydrželi číst až sem, jste právě svědky nového terapeutického postupu, který jsem si pro sebe vymyslela. Je 29.3.2017, deset hodin večer a já se právě (zase) prostě a jednoduše přežrala. Moc a moc jsem to ze sebe všechno chtěla vyklopit, ale řekla jsem si, že takhle by ten ošklivý cyklus nikdy neskončil. Vrhám tak do světa pouze záplavu písmenek, jejíž tvorba mě zatím docela zvládá uklidnit. Čím déle píšu, tím víc si uvědomuji, že dělám pokroky, i když je těžké si je přiznat. Frekvence přejídání se změnšuje a když už se tak stane, většinou už nezvracím. Mé tělo je zase schopné sportu a námahy a i když se sama sobě hnusím, okolí můj současný vzhled chválí. Lidská mysl je vážně podivná, ale já už skoro začínám být ráda, že jsem se v té své začala šťourat tak "brzy".
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama