Už nejsem anorektička, jenže...

14. března 2017 v 20:40 |  Duševní Zdraví
Už nejsem anorektička. Můj život by měl být pestřejší a šťastnější, přesto vám ale musím povědět, že mi to chybí. Není jednoduché přiznat tuhle informaci veřejnosti, není jednoduché nosit jí pořád v hlavě. Nejtěžší ale je bojovat sama proti sobě. Pořád a znovu…
Před nějakou dobou jsem se ocitla na úplném emočním dně a poprvé jsem se cítila opravdu motivovaná něco změnit. Můj léčebný proces už neprobíhal stylem "tak jeden den se pokusím nacpat do sebe určité množství kalorií a ten druhý to vykopenzuji". Donutila jsem se jíst 5x denně malé porce plnohodnotných potravin, které mi chutnají. Začala jsem ochutnávat jídla, na jejichž existenci jsem si několik let nevzpomněla. Když jsem měla hodně dobrou náladu, zkusila jsem si koupit i čokoládovou tyčinku a věřte nebo ne, moc jsem si jí v tu chvíli užila!
Můj styl stravování se rozhodně neblížil normálu, protože jsem v posledních letech byla s jídlem natolik na kordy, musela jsem si plánovat, co budu jíst tři dny dopředu. Nakoupila jsem ingredience, rozvrhla časové intervaly mezi jednotlivými porcemi, spočítala v hlavě kalorie a makroživiny a pak se vrhla na samotnou přípravu pokrmů. Před jejich konzumací jsem je pro jistotu zvážila a ověřila si správnost svých předchozích výpočtů. Asi si říkáte, že to je pořád zvrácené, ale já ta čísla poprvé v životě nepoužila jako míru toho, jak slabou vůli mám a jak snadno se nechám zlákat. Tentokrát jsem se cíleně snažila sníst každý den množství adekvátní svému výdeji. Každý den jsem se musela nutit, abych se nasnídala, každý den mi ráno bylo špatně od žaludku, každý den jsem po tréninku měla chuť na všechno, jen ne na gurmánský zážitek. Věděla jsem ale, že se nesmím vrátit do cyklu vynechávání jídel. I když jsem měla vše do puntíku naplánované a jídlo bylo i přes svou skvělou chuť jen otravnou povinností, poprvé po šíleně dlouhé době jsem se cítila svobodná. Můžu dokonce pyšně říct, že v období jednoho týdne jsem byla naprosto šťastná, usměvavá a sluníčková. Přesně taková, jako dřív.
Nevím, jestli to dokážu správně vysvětlit, ale jen při své snídani toho teď sním více, než za dva dny v tom nejkritičtějším období dohromady. Byly dny, kdy jsem si k snídani dala jablko a večer se nesnášela za to, že jsem si po tréninku nakrájela polovinu okurky s dalším jablkem. Byly dny, kdy jsem byla na celodenních procházkách a jediným zdrojem energie pro mé tělo byl jeden šálek čaje se sojovým mlékem. Byla jsem slabá, bledá, kostnatá a blbá. Nikdy jsem si nepřipadala dost dobrá.
Ráda bych teď napsala, jak se můj pohled na mou osobu mění a já se učím přijmout se taková, jaká jsem. Ve skutečnosti jsem na tom se sebevědomím ještě hůře, než pár měsíců zpět. Nejvíc mě na tom s prominutím sere, že za to z velké části může fakt, že jsem přibrala.
Vždycky jsem měla pocit, že má porucha příjmu potravy je jiná, že mně nejde o to, být ze všech v místnosti nejhubenější. Po dlouhém šťourání se ve vlastním hlavě jsem si musela dát tak trochu za pravdu. Díky zabudovaným křivdám z dětství a aktuální životní situaci jsem podvědomě vyžadovala lásku a péči. Můj již několikrát zmiňovaný ptačí mozeček si domyslel, že se mi jí dostane, až když budu vypadat co nejnemocněji. Nikdy se mi nelíbily vychrtlé dívky, chtěla jsem jen trochu láskyplné pozornosti. Abych vás dlouho nenapínala, od osoby, na kterou to celé bylo mířeno, se mi jí nedostalo, ale já si naštěstí relativně včas uvědomila, že se tomu tak také nikdy nestane. Bohužel to už ale bylo natolik pozdě, že se z vychrtlého bledého ideálu stala má modla.
K dnešnímu datu vážím o 7 kilo více, než v tom nejhorším období. Člověk by neřekl, jak moc je to vidět. Kostnatá ramena překryly svaly, na břiše se mi zase vrátila maličká pneumatika a mé nohy už nejsou dvě špejle, mezi kterými projede kamion. Společnost by mě pořád zařadila do kategorie hubených lidí a oblečení, které jsem nosila před celým kolečkem orthorexie, anorexie a bulimie je mi pořád na některých místech větší. Já si ale najednou připadám opravdu tlustá. Nesnáším se za veškerou energii investovanou do myšlenek o vzhledu mého těla, přijdu si nevděčně a tenhle pocit je na rozdíl od toho o tloušťce oprávněný a pravdivý. Už dávno jsem odhalila, proč celý tenhle cyklus začal a vím, že je tenhle způsob vyrovnávání se se situací naprosto absurdní. Najednou jsem ale ztloustlá exanorektička a částí duše si tajně přeju, aby mi to hlídání se dlouho nevydrželo a já se v klidu mohla zabíjet hladověním dál…
 


Komentáře

1 Falka | 15. března 2017 v 10:07 | Reagovat

To jsou celkem normální pocity. Mně se po anorexii "stýskalo" něco přes půl roku, sebepoškozovala jsem se, pořád sem tam nejedla a hlavně do nekonečna pročítala pro ana blogy. Vymizelo to tak nějak samo, když jsem svou chorobnou pozornost upřela jinam. Přeju hodně štěstí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama