Červen 2017

Špeky na mozku, přitom bez podvozku

19. června 2017 v 14:17 Poruchy Příjmu Potravy
Po celou dobu existence tohohle blogu propaguji skutečnost, že navzdory všeobecnému mýtu nejsou poruchy příjmu potravy ve skutečnosti primárně o jídle či křivkách. Když ale jedinec udělá ze své postavy a stravy středobod světa, snaží se utíkat. Neumí pracovat se svým životem, neví, jak se chovat, či nechovat, nedovoluje si vykazovat známky jakýchkoli emocí. Vědomě se začne soustředit pouze na hubnutí a časem vytlačí zbytek jeho problémů i z podvědomí. Tato poznámka mi před celým článkem plným fotek přišla dost důležitá, i když chápu, že si skoro protiřečím. Rozhodla jsem se vám totiž ukázat, co se honí v hlavě člověka, jehož tělo se pro něj stalo úhlavním nepřítelem.

Ještě před pár lety by mě nenapadlo, že se odvážím vyjít z domu jinak, než se zahaleným břichem a ňadry. Nyní sdílím fotky své postavy ve spodním prádle na internetu v průměru 400 lidem, kteří čtou každou záležitost, kterou na tyto stránky vyplodím. Když už mám ale na své cestě za destigmatizací duševních chorob rozrůstající se obecenstvo, chci být autentická. V životě bych si nepřála, aby někdo tyhle fotky bral jako inspiraci, nebo cokoliv, co by mohlo špatně skončit. Abych pravdu řekla, vím, že tímto varováním podobně zvráceného člověka akorát naladím, sama jsem jednu dobu hltala fotky vyhublých lidí za účelem čisté motivace a inspirace. Říct jsem vám to ale musela. Nechte si pomoci, dokud to jde.

Většinu dospívajícího života jsem byla ta baculatá kamarádka. Hodně jsem sice sportovala, ale nájezdy na ledničku jsem zvládala s frekvencí mnohem častější. Nenáviděla jsem svou postavu, ale nikdy jsem neměla vůli a potřebu něco měnit. Záviděla jsem svým kamarádkám, že mají malá prsa a mohou hodně jíst. Střídaly se mi vlny zdrcenosti z vlastních špeků s fází nalhávání si "že to přeci není tak hrozné". No, když se tak kouknu na tu fotku z dovolené, v 15 letech docela bylo...


Budu se snažit, abych se zase nerozepsala do románu, takže rovnou přeskočím do stavu, kdy jsem začala naprosto seriózně hubnout. Ze začátku jsem s výsledkem byla spokojená, ale po nějaké době mi bylo všechno málo. Na následujícím záběru jsem si zoufale přála odstranit pneumatiku v dolní části břicha. Ano, slyšíte správně. Teď s odstupem času jí tam rozhodně nevidím a musím se smát. Ten den mi ale připadalo mé břicho šíleně nafouklé a tak jsem před čtyřhodinovým tréninkem projistotu ani nepila, abych náhodou při skákání přemetů nebyla težší...


Další den jsem se zaslepenou myslí vyhodnotila jako špatný, protože jsem měla obrovský zadek. Z pohledu průměrného člověka nepochopitelné, na anorektika naprosto šílené.

Cítím určitou povinnost zmínit, že to, že někdo trpí poruchou příjmu potravy, na něm vůbec nemusí být vidět. Statistiky sice neznám, ale řekla bych, že těch akutních kostřiček, bude v porovnání s ostatními trpícími dušemi minimum. Já sama jsem sice byla podvyživená, ale mohlo to být mnohem horší. Ty fotky nesdílím pro potřebu soucitu, nebo abych se vychloubala "kam až jsem to dotáhla". Snažím se jen poučit veřejnost o tom, co se nám, bytostem kontrolujícím si obsah talíře, honí nejčastěji hlavou. Tady to tedy byl již zmiňovaný "OoOoBrOvSkÝ zadek"...


Jestli se za něco v životě opravdu stydím, je to mé album s názvem "...". Jeho obsahem jsou totiž STOVKY záběrů mého těla na různých místech. Neustále potřebuju mít jistotu v podobě vědomí aktuálního vzhledu tělesné schránky, kterou všude nosím. Paradoxem ovšem je, že jak jsem s časem hubla a hubla, fotek ubývalo. Začala jsem se sobě hnusit čím dál tím víc. Nikdy jsem si nepřipadala dost chytrá, pořádná, nápomocná, schopná a hubená. Kdybych nebyla ani jedno z výše uvedených, prosím. Když se ale zadíváte na následující obrázky, jistě se mnou uznáte, že tlustá jsem opravdu nebyla:-D


V říjnu jsme byli na dovolené v Ostravě. Počasí bylo docela fajn, ale vzhledem k tomu, že mně trochu chyběl tělesný tuk, byla jsem zabalená asi do miliónu vrstev. Moc dobře si také pamatuji, že na tuhle fotku jsem zpětně s uspokojením koukala s vědomím, "že ty mé nohy už začínají vypadat docela tence". Na druhou stranu jsem ale na tomhle záběru musela zkritizovat pozadí. Nemyslím tím krásný důlní vozík, vážně jsem měla výhrady k tomu ničemu, které se nacházelo ve spodní zadní části mého těla...


Svou poslední fotku jsem pořídila chvíli před zkolabováním na autobusové zastávce. Legrační je, že když jsem jí nedávno ukázala kamarádkám, všechny se zděsily, protože ani nevěděly, že to pod vrstvou zimního oblečení vypadalo takhle. Až vám povím příběh jejího vzniku, asi se půjdu zahrabat dva metry pod zem. Teď totiž upřímně nechápu, jak moc mě mohly ovládat patologické zvrácené myšlenky, kterým jsem bezmězně věřila.

Bylo to někdy v prosinci, kdy jsem už vážně nevěděla co by. Už jsem nechodila do školy, protože jsem sebou dvakrát denně někde švihla a nechtěla jsem svými stavy zatěžovat učitelský sbor a spolužáky. Týden před focením mi zemřela babička a já byla ten den výjimečně mezi lidmi ve městě zařizovat cosi ohledně pohřbu. Když jsem proházela okolo obchodu, vzpomněla jsem si, že už držím 32 hodinovou hladovku a že asi nemusím vypadat úplně špatně. Zalezla jsem do kabinky. aniž bych si s sebou vzala cokoliv na vyzkoušení. Vyhrnula jsem si triko, spatřila žebra, která ten den vyčnívala ven i bez zatahování a byla pyšná na to, jak se mi konečně začíná dařit. Jak já bych si teď dala přes hubu...


Ještě než to tu pomalu ukončím, vystavím do světla světa i tohle. Několikrát jsem již zmiňovala záchvatovité přejídání či bulimii, nejprve bych vás tak odkázala na článek A kde že je ta kontrola, po které jsi tak toužila?. Jen jsem si říkala, že fyzický stav takto namáhaného těla by si tu také zasloužil objevit. Prozradím vám, že toto není klasická hubnoucí progressová fotka, ale zbytek už raději nechám na vaší fantazii...


Když už jsem teď pokryla všechny myšlenkové pochody, které mi přišly důležité, asi bych měla zmínit, jak jsem na tom teď. Abych pravdu řekla, balancuji na tekném ledě mezi fází totálního smíření a totálního relapsu. Ani jsem nevěděla, jak moc rozporuplné pocity v sobě můžu nalézt. Ráda bych ale zmínila současný stav na sociálních sítích. S rozmachem fitness hnutí a nárůstem osob propagujících zdravý životní styl se každý den potýkám se spoustou fotek lidí "před a po". Se svou současnou postavou spokojená nejsem, na druhou stranu k ní necítím to, co dříve. Čím dál tím více si připouštím, že je opravdu úplně jedno, jak vypadám. Bohužel jsem ale sportovkyně, která svou stravu úplně nekontrolovat nemůže. Pohyb je má závislost a můj sport je něco, čeho se v nejbližsí době ještě nevzdám, protože dokud mi klouby alespoň trochu fungují, udělám cokoliv, abych měla možnost být součást týmu. To už mě totiž v životě jednou zachránilo.

Zpátky však k mým aktuálním křivkám a instagramu. Ukážu vám něco, co by mělo povinně vidět každé dítě před vstupem na sociální síť. Ráno si totiž umím zapózovat stejně, jako holky z internetu...


...v ten samý den večer si také umím sednout jako normální člověk. Nevěřte všemu, co se vám kdo snaží prodat. Každý chceme působit na okolí nejlépe, jak to jde :-)


Dopis mému minulému já

12. června 2017 v 18:38 Duševní Zdraví
Milá minulá Anežko,
i když jsem jen o pár desítek měsíců starší, budu se teď chovat jako moudrá žena, která ti chce pomoct. Kdybych mohla, udělala bych spoustu věcí jinak. Moc dobře si ale uvědomuji, že takhle to v životě nefunguje. Někde hluboko uvnitř ale doufám, že si tohle přečte jiná, podobně zmatená a ztracená slečna, kterou má slova obohatí, namotivují, nebo alespoň ujistí, že v tom není sama.

Vím, že jsi se sama sobě nikdy nelíbila. Je celkem nepodstatné, proč tomu tak nastalo, jen bych byla ráda, kdybys si uvědomila, že tím sama sebe aktivně sabotuješ. Pořád se honíš do výkonů ve všech oblastech a cokoliv co uděláš není dost dobré. Do každé činnosti, kterou provozuješ, vkládáš část sebe. Jsi velmi ambiciózní, věci ti vychází, lidé tě chválí. Tvá tvrdá dřina se vyplácí a to je určitě skvělý pocit.

Na snaze být nejlepší není nic špatného, je super mít něco, na co můžeš být pyšná a co ti bude přinášet štěstí. Problém ale je, že tobě ta touha po dokonalosti přerůstá přes hlavu. Odráží se nejen ve škole, sportu, úklidu domácnosti a mimoškolních aktivitách. Začíná ti prorůstat mozkem a ovládat části, kterých se nikdy neměla dotknout.

Jsi dospívající holka z vyšší střední třídy, která vyrůstá ve 21. století. To, že nejsi vždy spokojená se svou postavou k tomu patří. Neumím tě naučit, aby jsi se podívala do zrcadla a líbilo se ti, co vidíš. To se nestává ani mně teď. Naučím tě ale malý trik, který by se ti čas od času mohl hodit. Není důležité být stoprocentně spokojená se svým působením ve světě. Nevadí, že máš neustále nafouklé břicho a velká prsa. Vím, nemáš je ráda, závidíš kamarádkám, které váží třicet kilo i s postelí, ale já ti prozradím tajemství. Až se za nějakou dobu rozhodneš, že nebudeš jíst, stane se z tebe vyhublá bledá křehká bytost, jak sis vždy přála. I přes to, že ti okolí bude tvrdit, že už je to moc, a že musíš přibrat, protože tohle je nebezpečné, nebudeš nikdy spokojená. Budeš mít vystouplé kosti a bude tě bolet dlouho sedět, protože tvůj zadek jednoduše zmizí. Když se na sebe ale podíváš, proporce tvého těla budou pořád stejné. I když budeš mít místo nohou špejle a tvé ručičky už nezvednou ani těžkou krabici, nebudeš nikdy spokojená. To břicho bude pořád ve srovnání se zbytkem postavy větší. Budeš mít o několik čísel menší podprsenku, ale to nic nezmění na faktu že se ti s ženskostí tvé kamarádky nevyrovnají. Dám ti tak jednu důležitou radu. Nesnaž se změnit něco, co od přírody nefunguje. Můžeš své geny nenávidět sebevíc, ale základ tvé figury máš v sobě zakódovaný. Můžeš cvičit a obalit ho svaly, můžeš jíst a stát se velrybkou. Proporce a standartní průměrná váha ale zůstanou. Když se to budeš snažit uměle vyvrátit, nepomůžeš si. Teda takhle, jestli chceš přijít o menstruaci, nenávratně si zmást trávicí trakt, neustále se klepat zimou, motat se a občas zkolabovat, prosím. Po tom, co jsem si tohle a mnoho dalších prožila tě ujišťuji, že je to hloupost. Vážně to za to nestálo a nestojí i nadále. Žádám tě, abys si ještě před zahájením sebedestrukčních hladovek, zvracecích a přejídacích epizodek a zbytečně intenzivních cvičeních uvědomila, že život o vzhledu opravdu není. A když se okolo něj ten tvůj začně točit, bude už pozdě.

Vím, že jsi tu vždy byla pro ostatní a dělalo ti dobře, když jsi jim mohla způsobovat blaho, ale napadlo tě někdy myslet na sebe? Já teď moc dobře vím, že ne. Pořád máš pocit, že na tobě stejně nezáleží a udělala bys cokoliv na světě, aby se měl každý dobře. Je to moc hezké, ale promiň, také trochu naivní. Když se budeš postupně krájet, abys nasytila ostatní, víš co z tebe brzy zbyde? Jojo, nichts. Není důležité mít o sobě to nejlepší mínění a dávat to veřejně najevo, spíš se zkus občas zamyslet, jestli to, co děláš, opravdu chceš. Jestli svůj volný čas trávíš aktivitami, které máš ráda, a ne těmi, které jsou oceňovány tvou rodinou, kamarády a celým okolím. Vztahy s nimi se můžou změnit či rozpadnout každou vtěřinou, sama se sebou ale budeš žít až do konce. Ta představa je lehce děsivá, ale já už teď věřím, že se to jednou naučíš. Že se smíříš s faktem, že člověk není robot. A když říkám človek, myslím tím i tebe. Znám tě, vím, že už v duchu brbláš, že ty to přeci dáváš.


Já vím, nevěříš mi, říkáš si, že tak to vůbec není. Jestli mě ale neposlechneš, jednou to budeš ty, kdo bude ležet nahý ubrečený na podlaze s jediným přáním. Nikdy by tě nenapadlo, že bys chtěla svůj privilegovaný dokonalý život v 18 letech ukončit. Jestli se ale nenaučíš tolerovat sama sebe, brzy zjistíš, že tě to život naučí sám. On má ale na rozdíl od tebe k usměvavému milému učiteli opravdu daleko. Má spíš tendenci být nekompromisní drsňák...

A jak jsi se vůbec rozhodla, že nebudeš jíst?

7. června 2017 v 2:35 Poruchy Příjmu Potravy
Po napsání článku pro úžasný blog toleranceplno (http://toleranceplno.blogspot.cz/2017/04/porucha-prijmu-potravy.html) se objevila spousta reakcí pátrajících především po důvodech vzniku poruch příjmu potravy.
Celý ten problém je dost komplexní a jen těžko můžu házet všechny postižené do jednoho pytle, pokusím se ale popsat alespoň svou zkušenost. Protože jsem jen ventilující osmnáctiletá dívka, nikoliv trénovaný a vyškolený profesionál, berte prezentované informace s rezervou. Pořád jsem ještě ve stádiu objevování pravých životních hodnot a mé názory jsou tak velmi lehko ovlivnitelné. Na druhou stranu jsem se toho za poslední půlrok psychoterapie naučila víc, než za celý gympl dohromady.

Jídlo je jednou z nejpřirozenějších součástí života, ať už společenského, či čistě přeživšího. Ve vyspělých společnostech se z něj stala příležitost k socializaci a zároveň prvek sloužící k obdivuhodné manipulaci. Je vědecky podložené, že strava ovlivňuje zdraví jedince a s velkým boomem lékařské propagandy se od druhé třetiny minulého století lidstvo začalo mnohem více zajímat o skladbu jejich talíře a aktivity podporující zdravý životní styl. Toho začaly využívat stovky firem propagujících výrobky zaručující dlouhodobou spokojenost. Média se správné životosprávě začala věnovat jako jednomu z hlavních témat a na jedince začal působit větší a větší tlak nutící ho "udělat něco pro sebe". Vždyť kdo by se nechtěl cítit lépe? S postupem času se ale okolo osob, které v tomto ohledu nešly zrovna příkladem, vybudovalo určité stigma. Slyšeli jste někdy o zdravém obézním člověku? Pravděpodobná odpověď je ne, všude kolem vidíme jen asociace štíhlých lidí a produktů/potravin/přípravků, způsobujících jejich dokonalý život, který je servírován jako výsledek fyzického stavu jejich těla.

Možná už nechápete, proč tak dlouho okecávám společnost, ale potřebovala jsem, abyste rozuměli pár následujícím větám. Nechci špatně užívat termíny, které ve skutečnosti znamenají něco úplně jiného, ale já bych poruchy příjmu potravy popsala jako psychosociální onemocnění. Volně přeloženo možná jako rozmar moderní civilizace. Nikoho by nenapadlo nejíst, protože je to prostě proti přírodě. Když ale nechcete jít proti společnosti, musíte se naladit na její vlnu a řešit malichernosti, jako třeba vaší postavu, značku vámi řízeného automobilu, nebo úroveň fyzické aktivity.
Tlak okolí sám o sobě rozhodně nezpůsobí, že se člověk začne dobrovolně týrat hladem, a v sebetrýznění pokračuje i když mu jde o život. Jedince s příjemným zázemím by asi nikdy nenapadlo přežírat se a pak se prsty šťourat v krku tak dlouho, než by z něj tekla jen krev. Spousta z vás, která žádala o vysvětlení vzniku mé anorexie, byla z řad rodičů, kteří měli naprosto upřímnou hrůzu z toho, že by se něco takového mohlo přihodit jejich ratolestem. Většina z vás by si to ale dlouhou dobu nepřipustila. Často je totiž těžké pochopit, že i naše dobře míněné činy mohou napáchat škody. Nechci vás ovšem ani v nejmenším strašit, nebo kritizovat. Sama se šíleně těším, až jednou budu opečovávat své potomky a moc dobře si uvědomuju, že postarat se o ně a zvládnout slušnou výchovu, je skoro nadlidský výkon.

Osoby s poruchou příjmu potravy jsou obvykle extrémní perfekcionisti a sebekritici. Cokoliv co udělají jim není dobré a jsou tak v podstatě vystaveni permanentnímu stresu. Tady už se můžeme vrátit do stylu výchovy a prožití dětských let. Někteří lidé se nikdy nemohou smířit s tím, že jejich potomci nezdědili jejich perfektní vlohy a tak je neustále tlačí do výkonů, na které nemají. U jiných se naopak projeví přirozený talent a jejich rodiče berou jejich výkonost ve všech ohledech jako samozřejmost. Jakmile dítě z nějakého důvodu poleví, dají mu dostatečně najevo, že umí být lepší. Dalším případem ne-uplně-ideálně-příkladem-jdoucích rodičů jsou osoby, které mají problémy s vlastní přehnanou ambiciózností a nepoznají, kdy mají sami dost. Potomci k nim vzhlíží a když od malička vídají, jak je maminka vždycky aktivní, dokonalá a pořádná, těžko jim to bude připadat přes míru. Podobných situací vedoucích k přílišným sebenárokům bych dokázala vymyslet tisíce (a přísahám, že tu knihu jednou napíšu!). Protože je tenhle článek už tak dost dlouhý, zkrátím ještě poslední modelovou situaci.

U některých lidí (třeba u mě) je jejich puntíčkářství a touha po dokonalosti zapříčiněná čistým strachem. Protože jsem se od velmi nízkého věku v podstatě starala o domácnost, vždy jsem si nesla obrovské břemeno zodpovědnosti. Bála jsem se navíc povolit byť jen o píď, protože jsem měla pocit, že když nebudu perfektní, ovlivním tím neegativně duševní zdraví mých nejbližších. Stal se ze mě bezcitný robot, služka a stroj zaměřený jen na jediný cíl. Zvládat vše a být v tom nejlepší. Zoufale jsem si přála být úžasná, aby na mě rodina mohla být pyšná. Snášela jsem občasné neférové zacházení, protože jsem nechtěla, aby se komukoliv přitížilo. Nutno říct, že jsem si tím dost zavařila.

Použiju větu, která se objevuje ve skoro každém mém článku, ale myslím, že je k dokreslení situace velmi podstatná. Jídlo není nepřítel, ovšem jeho kontrola slouží jako perfektní obranný mechanismus. Když své myšlenky podvědomě nasměřujete jen do toho, co máte na talíři, zablokujete tím emoce a odsunete všechny své ostatní problémy. Poruchy příjmu potravy vznikají jako vedlejší patologický jev psychické nepohody. Když má člověk stres, starosti a pocit, že se mu rozpadá celý svět, může se uchýlit k alkoholismu, sebepoškozování, šikaně ostatních nebo drogám. Protože PPP nejčasteji vznikají u mladých dívek (ale pozor na další stigma, trpících dospělých a nebo mužů je na téhle planetě také až moc), dalo by se to vysvětlit celkem jednoduše. Když bydlíte s rodiči, kteří kontrolují váš volný čas, chodíte do školy, kde vás učí určitým vzorcům chování, v podstatě nejste tak svobodní, jak by se mohlo zdát. Jediná součást vašeho života, kterou si s přehledem kontrolujete sami, je právě životospráva. Množství pohybu, strava. Když do rovnice přidáme vliv okolí, extrémní nároky na svou osobu a stresové faktory v rodině, už to dobrovolné hladovění dává větší smysl, ne? Když se jako anorektik najíte, v podstatě ztratíte svou hodnotu. Sami sebe si nevážíte v žádné situaci, když máte ale navíc "slabou vůli" a nedokážete odolat ani kusu koláče, jste v podstatě nahraní. Každá vynechaná kalorie vám dává pocit bezpečí a ujištění, že za něco stojíte.

Celé je to dost šílené a můj článek asi trochu zmatený, ale jestli si z něj máte něco odnést, zkuste prosím tohle. Člověk se jen tak nerozhodne, že nebude jíst, nebo bude zvracet. Většina lidí to také nedělá jen proto, aby zhubla. Faktorů je bohužel přespříliš, na druhou stranu vím o několika preventivních opatřeních. Své blízké je třeba chválit, i kdyby nic neuměli. Na každém se najde alespoň jedna maličkost, kterou můžeme vyzdvihnout. Zároveň je také třeba spolu v rodině mluvit. Utvářet příjemné zázemí, atmosféru a klid. Právě díky tomu se člověk cítí bezpečně. Každý by měl mít ve svém životě alespoň jednu osobu, které by měl věřit a já jsem toho názoru, že rodič je tím nejideálnějším kandidátem. Základem duševního zdraví dětí je prostředí, ve kterém se pohybují. Tohle se dá samozřejmě aplikovat i na dospěláky a proto vás žádám, pojďme se na sebe usmívat, být vstřícnější, milejší a tolerantnější. Nic jako kalokaghatia stejně neexistuje, tak proč pořád uznávat hodnoty společnosti, která se nás snaží přesvědčit, že bychom to mohli být právě my? :-)