A jak jsi se vůbec rozhodla, že nebudeš jíst?

7. června 2017 v 2:35 |  Poruchy Příjmu Potravy
Po napsání článku pro úžasný blog toleranceplno (http://toleranceplno.blogspot.cz/2017/04/porucha-prijmu-potravy.html) se objevila spousta reakcí pátrajících především po důvodech vzniku poruch příjmu potravy.
Celý ten problém je dost komplexní a jen těžko můžu házet všechny postižené do jednoho pytle, pokusím se ale popsat alespoň svou zkušenost. Protože jsem jen ventilující osmnáctiletá dívka, nikoliv trénovaný a vyškolený profesionál, berte prezentované informace s rezervou. Pořád jsem ještě ve stádiu objevování pravých životních hodnot a mé názory jsou tak velmi lehko ovlivnitelné. Na druhou stranu jsem se toho za poslední půlrok psychoterapie naučila víc, než za celý gympl dohromady.

Jídlo je jednou z nejpřirozenějších součástí života, ať už společenského, či čistě přeživšího. Ve vyspělých společnostech se z něj stala příležitost k socializaci a zároveň prvek sloužící k obdivuhodné manipulaci. Je vědecky podložené, že strava ovlivňuje zdraví jedince a s velkým boomem lékařské propagandy se od druhé třetiny minulého století lidstvo začalo mnohem více zajímat o skladbu jejich talíře a aktivity podporující zdravý životní styl. Toho začaly využívat stovky firem propagujících výrobky zaručující dlouhodobou spokojenost. Média se správné životosprávě začala věnovat jako jednomu z hlavních témat a na jedince začal působit větší a větší tlak nutící ho "udělat něco pro sebe". Vždyť kdo by se nechtěl cítit lépe? S postupem času se ale okolo osob, které v tomto ohledu nešly zrovna příkladem, vybudovalo určité stigma. Slyšeli jste někdy o zdravém obézním člověku? Pravděpodobná odpověď je ne, všude kolem vidíme jen asociace štíhlých lidí a produktů/potravin/přípravků, způsobujících jejich dokonalý život, který je servírován jako výsledek fyzického stavu jejich těla.

Možná už nechápete, proč tak dlouho okecávám společnost, ale potřebovala jsem, abyste rozuměli pár následujícím větám. Nechci špatně užívat termíny, které ve skutečnosti znamenají něco úplně jiného, ale já bych poruchy příjmu potravy popsala jako psychosociální onemocnění. Volně přeloženo možná jako rozmar moderní civilizace. Nikoho by nenapadlo nejíst, protože je to prostě proti přírodě. Když ale nechcete jít proti společnosti, musíte se naladit na její vlnu a řešit malichernosti, jako třeba vaší postavu, značku vámi řízeného automobilu, nebo úroveň fyzické aktivity.
Tlak okolí sám o sobě rozhodně nezpůsobí, že se člověk začne dobrovolně týrat hladem, a v sebetrýznění pokračuje i když mu jde o život. Jedince s příjemným zázemím by asi nikdy nenapadlo přežírat se a pak se prsty šťourat v krku tak dlouho, než by z něj tekla jen krev. Spousta z vás, která žádala o vysvětlení vzniku mé anorexie, byla z řad rodičů, kteří měli naprosto upřímnou hrůzu z toho, že by se něco takového mohlo přihodit jejich ratolestem. Většina z vás by si to ale dlouhou dobu nepřipustila. Často je totiž těžké pochopit, že i naše dobře míněné činy mohou napáchat škody. Nechci vás ovšem ani v nejmenším strašit, nebo kritizovat. Sama se šíleně těším, až jednou budu opečovávat své potomky a moc dobře si uvědomuju, že postarat se o ně a zvládnout slušnou výchovu, je skoro nadlidský výkon.

Osoby s poruchou příjmu potravy jsou obvykle extrémní perfekcionisti a sebekritici. Cokoliv co udělají jim není dobré a jsou tak v podstatě vystaveni permanentnímu stresu. Tady už se můžeme vrátit do stylu výchovy a prožití dětských let. Někteří lidé se nikdy nemohou smířit s tím, že jejich potomci nezdědili jejich perfektní vlohy a tak je neustále tlačí do výkonů, na které nemají. U jiných se naopak projeví přirozený talent a jejich rodiče berou jejich výkonost ve všech ohledech jako samozřejmost. Jakmile dítě z nějakého důvodu poleví, dají mu dostatečně najevo, že umí být lepší. Dalším případem ne-uplně-ideálně-příkladem-jdoucích rodičů jsou osoby, které mají problémy s vlastní přehnanou ambiciózností a nepoznají, kdy mají sami dost. Potomci k nim vzhlíží a když od malička vídají, jak je maminka vždycky aktivní, dokonalá a pořádná, těžko jim to bude připadat přes míru. Podobných situací vedoucích k přílišným sebenárokům bych dokázala vymyslet tisíce (a přísahám, že tu knihu jednou napíšu!). Protože je tenhle článek už tak dost dlouhý, zkrátím ještě poslední modelovou situaci.

U některých lidí (třeba u mě) je jejich puntíčkářství a touha po dokonalosti zapříčiněná čistým strachem. Protože jsem se od velmi nízkého věku v podstatě starala o domácnost, vždy jsem si nesla obrovské břemeno zodpovědnosti. Bála jsem se navíc povolit byť jen o píď, protože jsem měla pocit, že když nebudu perfektní, ovlivním tím neegativně duševní zdraví mých nejbližších. Stal se ze mě bezcitný robot, služka a stroj zaměřený jen na jediný cíl. Zvládat vše a být v tom nejlepší. Zoufale jsem si přála být úžasná, aby na mě rodina mohla být pyšná. Snášela jsem občasné neférové zacházení, protože jsem nechtěla, aby se komukoliv přitížilo. Nutno říct, že jsem si tím dost zavařila.

Použiju větu, která se objevuje ve skoro každém mém článku, ale myslím, že je k dokreslení situace velmi podstatná. Jídlo není nepřítel, ovšem jeho kontrola slouží jako perfektní obranný mechanismus. Když své myšlenky podvědomě nasměřujete jen do toho, co máte na talíři, zablokujete tím emoce a odsunete všechny své ostatní problémy. Poruchy příjmu potravy vznikají jako vedlejší patologický jev psychické nepohody. Když má člověk stres, starosti a pocit, že se mu rozpadá celý svět, může se uchýlit k alkoholismu, sebepoškozování, šikaně ostatních nebo drogám. Protože PPP nejčasteji vznikají u mladých dívek (ale pozor na další stigma, trpících dospělých a nebo mužů je na téhle planetě také až moc), dalo by se to vysvětlit celkem jednoduše. Když bydlíte s rodiči, kteří kontrolují váš volný čas, chodíte do školy, kde vás učí určitým vzorcům chování, v podstatě nejste tak svobodní, jak by se mohlo zdát. Jediná součást vašeho života, kterou si s přehledem kontrolujete sami, je právě životospráva. Množství pohybu, strava. Když do rovnice přidáme vliv okolí, extrémní nároky na svou osobu a stresové faktory v rodině, už to dobrovolné hladovění dává větší smysl, ne? Když se jako anorektik najíte, v podstatě ztratíte svou hodnotu. Sami sebe si nevážíte v žádné situaci, když máte ale navíc "slabou vůli" a nedokážete odolat ani kusu koláče, jste v podstatě nahraní. Každá vynechaná kalorie vám dává pocit bezpečí a ujištění, že za něco stojíte.

Celé je to dost šílené a můj článek asi trochu zmatený, ale jestli si z něj máte něco odnést, zkuste prosím tohle. Člověk se jen tak nerozhodne, že nebude jíst, nebo bude zvracet. Většina lidí to také nedělá jen proto, aby zhubla. Faktorů je bohužel přespříliš, na druhou stranu vím o několika preventivních opatřeních. Své blízké je třeba chválit, i kdyby nic neuměli. Na každém se najde alespoň jedna maličkost, kterou můžeme vyzdvihnout. Zároveň je také třeba spolu v rodině mluvit. Utvářet příjemné zázemí, atmosféru a klid. Právě díky tomu se člověk cítí bezpečně. Každý by měl mít ve svém životě alespoň jednu osobu, které by měl věřit a já jsem toho názoru, že rodič je tím nejideálnějším kandidátem. Základem duševního zdraví dětí je prostředí, ve kterém se pohybují. Tohle se dá samozřejmě aplikovat i na dospěláky a proto vás žádám, pojďme se na sebe usmívat, být vstřícnější, milejší a tolerantnější. Nic jako kalokaghatia stejně neexistuje, tak proč pořád uznávat hodnoty společnosti, která se nás snaží přesvědčit, že bychom to mohli být právě my? :-)
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama