Dopis mému minulému já

12. června 2017 v 18:38 |  Duševní Zdraví
Milá minulá Anežko,
i když jsem jen o pár desítek měsíců starší, budu se teď chovat jako moudrá žena, která ti chce pomoct. Kdybych mohla, udělala bych spoustu věcí jinak. Moc dobře si ale uvědomuji, že takhle to v životě nefunguje. Někde hluboko uvnitř ale doufám, že si tohle přečte jiná, podobně zmatená a ztracená slečna, kterou má slova obohatí, namotivují, nebo alespoň ujistí, že v tom není sama.

Vím, že jsi se sama sobě nikdy nelíbila. Je celkem nepodstatné, proč tomu tak nastalo, jen bych byla ráda, kdybys si uvědomila, že tím sama sebe aktivně sabotuješ. Pořád se honíš do výkonů ve všech oblastech a cokoliv co uděláš není dost dobré. Do každé činnosti, kterou provozuješ, vkládáš část sebe. Jsi velmi ambiciózní, věci ti vychází, lidé tě chválí. Tvá tvrdá dřina se vyplácí a to je určitě skvělý pocit.

Na snaze být nejlepší není nic špatného, je super mít něco, na co můžeš být pyšná a co ti bude přinášet štěstí. Problém ale je, že tobě ta touha po dokonalosti přerůstá přes hlavu. Odráží se nejen ve škole, sportu, úklidu domácnosti a mimoškolních aktivitách. Začíná ti prorůstat mozkem a ovládat části, kterých se nikdy neměla dotknout.

Jsi dospívající holka z vyšší střední třídy, která vyrůstá ve 21. století. To, že nejsi vždy spokojená se svou postavou k tomu patří. Neumím tě naučit, aby jsi se podívala do zrcadla a líbilo se ti, co vidíš. To se nestává ani mně teď. Naučím tě ale malý trik, který by se ti čas od času mohl hodit. Není důležité být stoprocentně spokojená se svým působením ve světě. Nevadí, že máš neustále nafouklé břicho a velká prsa. Vím, nemáš je ráda, závidíš kamarádkám, které váží třicet kilo i s postelí, ale já ti prozradím tajemství. Až se za nějakou dobu rozhodneš, že nebudeš jíst, stane se z tebe vyhublá bledá křehká bytost, jak sis vždy přála. I přes to, že ti okolí bude tvrdit, že už je to moc, a že musíš přibrat, protože tohle je nebezpečné, nebudeš nikdy spokojená. Budeš mít vystouplé kosti a bude tě bolet dlouho sedět, protože tvůj zadek jednoduše zmizí. Když se na sebe ale podíváš, proporce tvého těla budou pořád stejné. I když budeš mít místo nohou špejle a tvé ručičky už nezvednou ani těžkou krabici, nebudeš nikdy spokojená. To břicho bude pořád ve srovnání se zbytkem postavy větší. Budeš mít o několik čísel menší podprsenku, ale to nic nezmění na faktu že se ti s ženskostí tvé kamarádky nevyrovnají. Dám ti tak jednu důležitou radu. Nesnaž se změnit něco, co od přírody nefunguje. Můžeš své geny nenávidět sebevíc, ale základ tvé figury máš v sobě zakódovaný. Můžeš cvičit a obalit ho svaly, můžeš jíst a stát se velrybkou. Proporce a standartní průměrná váha ale zůstanou. Když se to budeš snažit uměle vyvrátit, nepomůžeš si. Teda takhle, jestli chceš přijít o menstruaci, nenávratně si zmást trávicí trakt, neustále se klepat zimou, motat se a občas zkolabovat, prosím. Po tom, co jsem si tohle a mnoho dalších prožila tě ujišťuji, že je to hloupost. Vážně to za to nestálo a nestojí i nadále. Žádám tě, abys si ještě před zahájením sebedestrukčních hladovek, zvracecích a přejídacích epizodek a zbytečně intenzivních cvičeních uvědomila, že život o vzhledu opravdu není. A když se okolo něj ten tvůj začně točit, bude už pozdě.

Vím, že jsi tu vždy byla pro ostatní a dělalo ti dobře, když jsi jim mohla způsobovat blaho, ale napadlo tě někdy myslet na sebe? Já teď moc dobře vím, že ne. Pořád máš pocit, že na tobě stejně nezáleží a udělala bys cokoliv na světě, aby se měl každý dobře. Je to moc hezké, ale promiň, také trochu naivní. Když se budeš postupně krájet, abys nasytila ostatní, víš co z tebe brzy zbyde? Jojo, nichts. Není důležité mít o sobě to nejlepší mínění a dávat to veřejně najevo, spíš se zkus občas zamyslet, jestli to, co děláš, opravdu chceš. Jestli svůj volný čas trávíš aktivitami, které máš ráda, a ne těmi, které jsou oceňovány tvou rodinou, kamarády a celým okolím. Vztahy s nimi se můžou změnit či rozpadnout každou vtěřinou, sama se sebou ale budeš žít až do konce. Ta představa je lehce děsivá, ale já už teď věřím, že se to jednou naučíš. Že se smíříš s faktem, že člověk není robot. A když říkám človek, myslím tím i tebe. Znám tě, vím, že už v duchu brbláš, že ty to přeci dáváš.


Já vím, nevěříš mi, říkáš si, že tak to vůbec není. Jestli mě ale neposlechneš, jednou to budeš ty, kdo bude ležet nahý ubrečený na podlaze s jediným přáním. Nikdy by tě nenapadlo, že bys chtěla svůj privilegovaný dokonalý život v 18 letech ukončit. Jestli se ale nenaučíš tolerovat sama sebe, brzy zjistíš, že tě to život naučí sám. On má ale na rozdíl od tebe k usměvavému milému učiteli opravdu daleko. Má spíš tendenci být nekompromisní drsňák...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama