Špeky na mozku, přitom bez podvozku

19. června 2017 v 14:17 |  Poruchy Příjmu Potravy
Po celou dobu existence tohohle blogu propaguji skutečnost, že navzdory všeobecnému mýtu nejsou poruchy příjmu potravy ve skutečnosti primárně o jídle či křivkách. Když ale jedinec udělá ze své postavy a stravy středobod světa, snaží se utíkat. Neumí pracovat se svým životem, neví, jak se chovat, či nechovat, nedovoluje si vykazovat známky jakýchkoli emocí. Vědomě se začne soustředit pouze na hubnutí a časem vytlačí zbytek jeho problémů i z podvědomí. Tato poznámka mi před celým článkem plným fotek přišla dost důležitá, i když chápu, že si skoro protiřečím. Rozhodla jsem se vám totiž ukázat, co se honí v hlavě člověka, jehož tělo se pro něj stalo úhlavním nepřítelem.

Ještě před pár lety by mě nenapadlo, že se odvážím vyjít z domu jinak, než se zahaleným břichem a ňadry. Nyní sdílím fotky své postavy ve spodním prádle na internetu v průměru 400 lidem, kteří čtou každou záležitost, kterou na tyto stránky vyplodím. Když už mám ale na své cestě za destigmatizací duševních chorob rozrůstající se obecenstvo, chci být autentická. V životě bych si nepřála, aby někdo tyhle fotky bral jako inspiraci, nebo cokoliv, co by mohlo špatně skončit. Abych pravdu řekla, vím, že tímto varováním podobně zvráceného člověka akorát naladím, sama jsem jednu dobu hltala fotky vyhublých lidí za účelem čisté motivace a inspirace. Říct jsem vám to ale musela. Nechte si pomoci, dokud to jde.

Většinu dospívajícího života jsem byla ta baculatá kamarádka. Hodně jsem sice sportovala, ale nájezdy na ledničku jsem zvládala s frekvencí mnohem častější. Nenáviděla jsem svou postavu, ale nikdy jsem neměla vůli a potřebu něco měnit. Záviděla jsem svým kamarádkám, že mají malá prsa a mohou hodně jíst. Střídaly se mi vlny zdrcenosti z vlastních špeků s fází nalhávání si "že to přeci není tak hrozné". No, když se tak kouknu na tu fotku z dovolené, v 15 letech docela bylo...


Budu se snažit, abych se zase nerozepsala do románu, takže rovnou přeskočím do stavu, kdy jsem začala naprosto seriózně hubnout. Ze začátku jsem s výsledkem byla spokojená, ale po nějaké době mi bylo všechno málo. Na následujícím záběru jsem si zoufale přála odstranit pneumatiku v dolní části břicha. Ano, slyšíte správně. Teď s odstupem času jí tam rozhodně nevidím a musím se smát. Ten den mi ale připadalo mé břicho šíleně nafouklé a tak jsem před čtyřhodinovým tréninkem projistotu ani nepila, abych náhodou při skákání přemetů nebyla težší...


Další den jsem se zaslepenou myslí vyhodnotila jako špatný, protože jsem měla obrovský zadek. Z pohledu průměrného člověka nepochopitelné, na anorektika naprosto šílené.

Cítím určitou povinnost zmínit, že to, že někdo trpí poruchou příjmu potravy, na něm vůbec nemusí být vidět. Statistiky sice neznám, ale řekla bych, že těch akutních kostřiček, bude v porovnání s ostatními trpícími dušemi minimum. Já sama jsem sice byla podvyživená, ale mohlo to být mnohem horší. Ty fotky nesdílím pro potřebu soucitu, nebo abych se vychloubala "kam až jsem to dotáhla". Snažím se jen poučit veřejnost o tom, co se nám, bytostem kontrolujícím si obsah talíře, honí nejčastěji hlavou. Tady to tedy byl již zmiňovaný "OoOoBrOvSkÝ zadek"...


Jestli se za něco v životě opravdu stydím, je to mé album s názvem "...". Jeho obsahem jsou totiž STOVKY záběrů mého těla na různých místech. Neustále potřebuju mít jistotu v podobě vědomí aktuálního vzhledu tělesné schránky, kterou všude nosím. Paradoxem ovšem je, že jak jsem s časem hubla a hubla, fotek ubývalo. Začala jsem se sobě hnusit čím dál tím víc. Nikdy jsem si nepřipadala dost chytrá, pořádná, nápomocná, schopná a hubená. Kdybych nebyla ani jedno z výše uvedených, prosím. Když se ale zadíváte na následující obrázky, jistě se mnou uznáte, že tlustá jsem opravdu nebyla:-D


V říjnu jsme byli na dovolené v Ostravě. Počasí bylo docela fajn, ale vzhledem k tomu, že mně trochu chyběl tělesný tuk, byla jsem zabalená asi do miliónu vrstev. Moc dobře si také pamatuji, že na tuhle fotku jsem zpětně s uspokojením koukala s vědomím, "že ty mé nohy už začínají vypadat docela tence". Na druhou stranu jsem ale na tomhle záběru musela zkritizovat pozadí. Nemyslím tím krásný důlní vozík, vážně jsem měla výhrady k tomu ničemu, které se nacházelo ve spodní zadní části mého těla...


Svou poslední fotku jsem pořídila chvíli před zkolabováním na autobusové zastávce. Legrační je, že když jsem jí nedávno ukázala kamarádkám, všechny se zděsily, protože ani nevěděly, že to pod vrstvou zimního oblečení vypadalo takhle. Až vám povím příběh jejího vzniku, asi se půjdu zahrabat dva metry pod zem. Teď totiž upřímně nechápu, jak moc mě mohly ovládat patologické zvrácené myšlenky, kterým jsem bezmězně věřila.

Bylo to někdy v prosinci, kdy jsem už vážně nevěděla co by. Už jsem nechodila do školy, protože jsem sebou dvakrát denně někde švihla a nechtěla jsem svými stavy zatěžovat učitelský sbor a spolužáky. Týden před focením mi zemřela babička a já byla ten den výjimečně mezi lidmi ve městě zařizovat cosi ohledně pohřbu. Když jsem proházela okolo obchodu, vzpomněla jsem si, že už držím 32 hodinovou hladovku a že asi nemusím vypadat úplně špatně. Zalezla jsem do kabinky. aniž bych si s sebou vzala cokoliv na vyzkoušení. Vyhrnula jsem si triko, spatřila žebra, která ten den vyčnívala ven i bez zatahování a byla pyšná na to, jak se mi konečně začíná dařit. Jak já bych si teď dala přes hubu...


Ještě než to tu pomalu ukončím, vystavím do světla světa i tohle. Několikrát jsem již zmiňovala záchvatovité přejídání či bulimii, nejprve bych vás tak odkázala na článek A kde že je ta kontrola, po které jsi tak toužila?. Jen jsem si říkala, že fyzický stav takto namáhaného těla by si tu také zasloužil objevit. Prozradím vám, že toto není klasická hubnoucí progressová fotka, ale zbytek už raději nechám na vaší fantazii...


Když už jsem teď pokryla všechny myšlenkové pochody, které mi přišly důležité, asi bych měla zmínit, jak jsem na tom teď. Abych pravdu řekla, balancuji na tekném ledě mezi fází totálního smíření a totálního relapsu. Ani jsem nevěděla, jak moc rozporuplné pocity v sobě můžu nalézt. Ráda bych ale zmínila současný stav na sociálních sítích. S rozmachem fitness hnutí a nárůstem osob propagujících zdravý životní styl se každý den potýkám se spoustou fotek lidí "před a po". Se svou současnou postavou spokojená nejsem, na druhou stranu k ní necítím to, co dříve. Čím dál tím více si připouštím, že je opravdu úplně jedno, jak vypadám. Bohužel jsem ale sportovkyně, která svou stravu úplně nekontrolovat nemůže. Pohyb je má závislost a můj sport je něco, čeho se v nejbližsí době ještě nevzdám, protože dokud mi klouby alespoň trochu fungují, udělám cokoliv, abych měla možnost být součást týmu. To už mě totiž v životě jednou zachránilo.

Zpátky však k mým aktuálním křivkám a instagramu. Ukážu vám něco, co by mělo povinně vidět každé dítě před vstupem na sociální síť. Ráno si totiž umím zapózovat stejně, jako holky z internetu...


...v ten samý den večer si také umím sednout jako normální člověk. Nevěřte všemu, co se vám kdo snaží prodat. Každý chceme působit na okolí nejlépe, jak to jde :-)

 


Komentáře

1 Hrobárova Dcéra | Web | 19. června 2017 v 14:45 | Reagovat

Je fakt nechutné čo dokážu urobiť duševné ochorenia.

Veľa šťastia

2 Tereza | 20. června 2017 v 21:14 | Reagovat

Zrovna náhodou jsem narazila na tvůj blog a začetla se do něho. Ve všem ti naprosto rozumím. Momentálně s touhle potvorou také zápasím, ale mám pocit, že zatím vede ona. Je to snad to nejhorší období mého života. Stále doufám, že se toho jednou zbavím, ale vzhledem k mému momentálnímu stavu, žádné pozitivní vyhlídky nevidím. Chtěla jsem se tě zeptat, jestli si už někdy vyhledala nějakou lékařkou pomoc (psychologa, terapie...) Promiň, jestli si to už někde ve článcích zmiňovala, ale docela by mě to zajímalo. Sama jsem už zoufalá a nevím co dál, tak moc toužím zase po normálním spokojeném životě, ale je to pro mě moc těžké. Děkuji předem za odpověď a také držím palce! Ať je to už jen lepší a lepší... :)

3 usmevavablondynka | 21. června 2017 v 16:59 | Reagovat

[2]: Ahoj, určitě věř, že to jde, už jsem potkala tolik lidí, kterým to vážně vyšlo! Nejdůležitější částí samotné léčby je podle mě smíření se s tím, že i tobě se něco takového mohlo přihodit. Jestli si ale dokážeš otevřeně přiznat, že poruchou příjmu potravy trpíš, jsi už na dobré cestě, FAKT! :-) Já sama docházela půl roku na psychoterapii, která mi v mnoha věcech pomohla. Kdyby má psycholožka neodcházela na mateřskou, asi bych v tom ještě chvíli pokračovala. Občas je sice vrtání se ve všech těch ošklivých částech tvé hlavy dost nepříjemné, ale výsledek opravdu stojí za to. Co se lékařů týče, když jsem byla podvyživená, dala jsem si kolečko po kardiolozích, neurolozích a gastroenterologii. Absolvovala jsem snad milion odběrů krve, ale abych pravdu řekla, k ničemu kloudnému mi lékaři nepomohli. Zkontrolovali, co se mnou není v pořádku a domů mě posílali se slovy "prostě jez, není to tak těžké". Má pediatrička dokonce po tom, co jsem jí přiznala, o co jde, poznamenala něco ve smyslu: "To jsem si myslela, že mám co do činění s inteligentnějším člověkěm.." Oni sami za to nemůžou, na škole je ohledně tohohle tématu tolik nepřipravují. Proto bych v ideálním případě našla terapeuta, který má o té problematice určité znalosti. Nevím, odkud jsi, ale třeba v Praze, Brně a Ostravě, existuje organizace Anabell, která lidem s PPP pomáhá. Moc držím palce, ať najdeš tobě nejpřijatelnější variantu a ať se vše zlepší a ty jsi spokojenější. :-)

4 Tereza | 21. června 2017 v 18:52 | Reagovat

[3]: Už si to právě uvědomuji moc dobře, ale i tak to zatím nejde nijak změnit. Neustále se u mě střídají dvě období. Jednou se cítím namotivovaná, že teď už všechno půjde a zvládnu to. Pak ale přijde to horší období, kdy si řeknu, že vlastně nic měnit nechci, protože rostoucí číslo na váze představuje peklo.
Před několika týdny jsem se právě přihlásila na terapie, ale ještě mi to nic nedalo, protože jsem absolvovala zatím jen pár sezení, tak uvidím, jestli se pak budu cítit lépe. Moc ti děkuji za milou odpověď a podporu. Vždycky člověka povzbudí, když není v něčem takovém sám a může si o tom přečíst od lidí, kteří doopravdy ví, o čem je řeč. :) Moc pěkný a užitečný blog, určitě se sem budu ráda vracet :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama