Červenec 2017

Sociální experiment, aneb jaké je patřit jinam

22. července 2017 v 13:58 Světonázory
Jsem privilegovaná mladá dívka z vyšší střední třídy. Oba moji rodiče mají vysokoškolský titul, máma je ekonomka, která si akorát nakonec zvolila kariéru bližší jejímu srdci (která se od té, na kterou by podle dosaženého vzdělání měla nárok, liší pomalu o jednu nulu na výplatní pásce). Je to ale velmi chytrá žena, která byla navíc obdařena slušným sociálním cítěním. Můj tatínek je naproti tomu v oblasti mezilidských vztahů docela mimo. Od jaderného inženýra, jehož IQ se dle mého názoru pohybuje v tabulkách někde mezi Hawkingem a Einsteinem, bych asi ani nic jiného nečekala. Neuvěřitelně si obou z nich vážím a vždy jsem si v porovnání s nimi přišla jako mírně natvrdlá okurka, jejíž inteligence je vyšší možná tak v rámci jiného záhonu. V tom všem mě ještě utvrzovalo prostředí, v jakém se táta pohybuje. Živí ho totiž Světová Banka, má statut diplomata a co se financí týká, žije si jako v pohádce.
Já se díky tátově příjmům nikdy neměla špatně, protože jsme se tolik nevídali, vynahrazoval mi čas alespoň materiálními statky. Díky maminčině situaci jsem ale poznala i život v domácnosti, kde se jídlo nakupuje zásadně ve slevě před koncem trvanlivosti a toaleťák připomíná spíše smirklpapír. Oba mí rodiče mě vždy milovali a já jsem i přes všechny naše eskapády opravdu ráda, že je mám.
Co se ostatních vztahů týká, mnoho z mých kamarádů jsem poznala na osmiletém gymnáziu. Mám i přátele, jejichž akademické výsledky nepatří mezi ty nejkrásnější (a já jim závidím, protože udržet si v konkurenčním prostředí, ve kterém se pohybuji samé jedničky, to je o zdraví) a vycházíme spolu skvěle. Vzhledem k tomu, že se chystám studovat medicínu, mám taky hodně známých na akademické půdě lékařských fakult. Poslední vlivnou osobou mého života je můj přítel, v podstatě geniální zmenšenina mého otce.
Protože jsem celý život strávila obklopena podobnými typy, chtěla jsem se trochu dostat do prostředí, kde jsou hodnoty nastavené úplně jinak. Věděla jsem, že to pro mě bude cenná zkušenost a tvrdý střet s realitou. Musím ale uznat, že i přes to, že jsem si myslela, Bůh ví, jak vím, co mě čeká, stejně jsem tvrdě narazila.
Teď už se tedy dostávám k samotnému experimentu. Nechala jsem se na prázdniny zaměstnat jako skladník v Amazonu. Nepotřebovala jsem peníze, které jsou tam na to, že běžně berou lidi se základní školou, opravdu slušné. Potřebovala jsem si dokázat, že to vydržím. Chtěla jsem na vlastní kůži poznat, jaké je nenarodit se úplně ideálně.
Musím říct, že společnost Amazon je jako zaměstnavatel opravdu neskutečná. V dobrém. Náplň práce, kterou lidé v Dobrovízi provádí je sice náročná a šílená, ale prostředí, ve kterém se pohybují a benefity, které jim jsou k dispozici, oceňuji. Teď se sice tvářím, jak jsem to měla těžké, ale nebojte, moc dobře si uvědomuji, že existuje miliarda míst s podmínkami horšími. Na mou obranu předem říkám, že neznám moc šprtů, kteří stráví půlku prázdnin mezi maturitou a vysokou školou na nohou ve skladu při desetihodinových směnách rozbalováním a opětovným balením reklamovaných zásilek.
Jsem farmářka a sportovkyně, ráda fyzicky pracuji a obecně nemám ve zvyku stěžovat si na podmínky či okolí. Ráda zatnu zuby a upřímně, jeden z pozůstatků mé poruchy příjmu potravy je neustálá potřeba trestat se. Řeknu vám, že nucením se absolvovat všechny ty směny, se mé sebemrskačské já vážně vyřádilo a uspokojilo.
Můj první den v práci mě zaskočily dvě věci. Věděla jsem, že na světě není jen lidí úrovně mých rodičů. Věděla jsem, že ve skladu budou lidé jednodušší. To byl v podstatě hlavní důvod, proč jsem do toho vůbec šla. Přesto mě míra toho, jak může být někdo hloupý, stejně zaskočila. Nemyslím to zle, nikdo za to nemůže. Jen mě upřímně překvapilo, že jsou někteří lidé na základě jejich činů a prohlášení schopni samostatně fungovat a být svéprávní. Jasně, já jsem relativně světaznalý šprt, hned první den jsem jediná ze dvaceti nováčků dostala prémie, protože jsem byla schopná vyplnit test, ve kterém se ptali čistě na náplň práce na stanovišti, kterou jsme celý den vykonávali. Všem v okolí jsem radila, snažila se nedat najevo, jak stupidní mi všechna ta školení přišla. Ne každému je dáno, jenže upřímně, v Amazonu je to až na pár bonusů opravdu jedno.
Obdivuji každého, který do té práce chodí. Člověk z mé společenské vrstvy (nebo minimálně já v minulosti a spousta mých vrstevníků a známých k tomu) má totiž obvykle velkou tendenci podceňovat práci rukama a na nohou. Ač možná jen v duchu, obvykle soudíme smradlavé mladíky v MHD, kteří nepustí babičku na sedačku. Upřímně? Já byla po každé šichtě ráda, že jsem ještě v tramvaji nezkolabovala. Vlastně už i v práci. Denní standart omdlévajících jedinců činil v naší PRG1 hale zhruba 5 za den. Při představě, že si ještě pořád nemohu sednout a alespoň na chvíli usnout bych se byla schopná i prát. I když, fyzicky už by mě přeprala lecjaká stařenka…
Když ale opomineme lidskou inteligenci, záležitost, která mi do života dala určitě nejvíc, byly mezilidské vztahy podobných typů. Jsem zvyklá potkávat se s vysokoškolskými profesory, se kterými je jednáno s velkou úctou. Pro mě osobně byl i každý učitel gymnázia osoba, se kterou jsem jednala s respektem a pokorou. V celé naší "vyšší střední třídě" spolu všichni jednáme hodně odměřeně. Pokud nejsme velcí přátelé, distancujeme se od ostatních, soustředíme se na sebe a chceme na okolí působit co nejlépe. Nedržíme při sobě a ledacos nás nechává chladnými. Teprve mezi kolegy v přetopené hale, ve které neustále řvalo populární rádio, jehož reklamy z hlavy už nedostanu, jsem poznala, že bychom mohli fungovat i jinak.
V Amazonu nezáleží na tom, jestli jsi Area manager, který tam pracuje od začátku, nebo dělník T1, který tam chodí první den. Je úplně jedno, jestli jste vystudovali základní školu za 12 let, nebo jste měli samé jedničky u maturity. Lidé se spolu baví. O ničem hlubokém, v podstatě úplně o ničem. Jde jen o to, že se na obědě dají do řeči, protože je jim nepřirozené sedět každý ve své bublině. Když si někdo při práci neví rady, ostatní mu většinou s úsměvem pomohou. Nikdo se nepovyšuje, všichni si tykají, a je úplně jedno, že je jejich věkový rozdíl skoro století.
I přes to, že je ta práce sama o sobě fyzicky náročná a na konci směny jsem úplně mrtvá, cítím se mnohem spokojeněji, než po akademické debatě na lékařské téma. Díky uvolněným a pohodovým mezilidským vztahům nemám tendence neustále polemizovat o tom, proč vůbec žijeme a jestli by nebylo lepší to vzdát. Naučila jsem se soustředit se více na to málo, co je ve světovém měřítku hezké, protože mí spolupracovníci ani neměli mentální kapacitu na řešení toho špatného. Ano, na rozdíl ode mě budou muset v podobných podmínkách žít do konce života, ale jejich životní styl připomíná mnohem víc naší minulost. Nemají potřebu pracovat pro dobro společnosti, nevidí, v jak špatném světě žijeme. Soustředí se na to, aby propluli, zajistili svou rodinu a nemají čas zabývat se hloupostmi.


Nikdy se nebudou vozit automobilem Volvo, asi nedosáhnou na byt v centru Prahy, nepoznají, jak se mají lidé jinde ve světě. Na druhou stranu to mají jednodušší, protože na rozdíl od nás nemají potřebu zabývat se tím, co nemají. Neustále se od nich učím a přesto, že doufám, že se v životě dostanu dál, než do Amazonu, musím říct, že na bytí ovečkou z nižší společenské vrstvy není všechno špatné. Dokonce jim teď začínám lehounce závidět…

Tohle není můj hlas, aneb typický den anorektika

13. července 2017 v 23:17 Poruchy Příjmu Potravy
Mým vyhublým dnům už sice dávno odzvonilo, ale pocity, které s sebou anorexie přinášela, mám v hlavě vykreslené pořád ve velmi jasných barvách. Svůj blog píšu proto, abych si utřídila myšlenky, uklidnila se, ale také šířila povědomí o duševním zdraví. Je mi jasné, že obsáhlé články čerstvě dospělé dívky, která nemá na práci nic lepšího, než se hroutit z obsahu jejího žaludku, mohou být pro někoho nepochopitelné, já bych je ale psala, i kdyby je nečetl vůbec nikdo. Našla jsem si v blogování a psaní textů obecně úžasnou terapeutickou metodu pro chvíle, kdy mi není hej.

Chtěla bych, aby byla veřejnost obeznámena s faktem, že člověk trpící schizofrenií nemusí být nutně zavřený do konce života na samotce, jedinec trpící depresemi nemůže prostě jen tak "přestat být smutný" a anorektik není hloupý rozmazlenec, který chce být prostě hubený. Ráda všude na internetu opakuji větu, že poruchy příjmu potravy ve skutečnosti nejsou o jídle. Jedná se o obranné mechanismy, kterých postižení využívají, aby nemuseli čelit jiným problémům ze skutečného života. Vytvoří si tak svůj fiktivní svět, ve kterém soutěží s cizím hlasem. Onen démon jim čím dál tím hlasitěji našeptává, že nejsou dost dobří. Z počátku jsou schopni rozlišit, kdy se jedná o ony iracionální myšlenky, ale po nějaké době je pro ně těžší a těžší neustále se jim aktivně bránit. Čím déle je "to ono" hecuje, aby nevečeřeli, protože jedině tak budou dost dobří, tím více ztrácí schopnost normálního uvažování. I po své zkušenosti pořád nejsem schopná říct, jak to, že se vše může tak vymknout (i když jsem se pokusila ve článku ZDE), ale ráda bych vám dnes předvedla, jaké to vlastně je, když žijete fixováni jen na to jedno. Ono blahodárné jídlo.

V následujících slovech popíšu, jak zhruba probíhal můj typický den v nejhorším období. Neříkám, že to tak bylo pořád. Neříkám, že to tak má každý. Jestli se tím někdo bude chtít inspirovat, vlastnoručně ho přijedu uškrit před tím, než se začne zabíjet sám. Jestli máte pocit, že potřebujete pomoc, a bojíte se svěřit komukoliv osobně, napište anonymní komentář, nebo zprávu na twitter, nějak se určitě domluvíme.

A nyní už konečně, jak že se má taková typická anorektička?

Většinou blbě, protože má hlad. Pořád. Ráno se brzy vzbudí, aby měla čas zopakovat si učivo do školy. To víte, chodit na osmileté gymnázium a mít samé jedničky, vyžaduje trochu nepohodlí. Být hubená vlastně taky. Jenže ona si fakt, že je opravdu tenká, jaksi nepřipustí. I přes své výsledky ve škole si přijde hloupá a nechápe, že se s ní tolik lidí baví. Její sebevědomí je tak nízké, že je její existence závislá čistě na komplimentech od okolí. Alespoň těch se jí ale dostává spousta. V 5 ráno ale nikoho, kdo by jí náladu zlepšil, nepotká, a tak si jde vybít zlost do koupelny. Automaticky si před zrcadlem vyhrne triko a zkoumá, jak moc jsou ten den vidět její pánevní kosti. Druhý krok, který podnikne, je každodenní zautomatizované zvážení. Fujtajbl, to je ale velrybí číslo. A přitom jí tak moc bolí žaludek. Šla by se hned učit, ale je docela unavená. Rozhodne se tedy vyrazit do kuchyně pro pořádné kafe. Bez mléka, bez cukru, samozřejmě. Cestou jí napadne, jestli by neměla počítat i kalorie samotné kávy, ale je přeci natolik "normální", že to dělat nebude.
Hned po vstupu do kuchyně ví, že udělala chybu. Na stole leží makovník, který upekl přítel její mamky. Vedle se v míse s ovocem válí hromada jablek a její nejoblíbenější banány. Ach banány, jak ráda by si do konce života vystačila jen s nimi...
Při zkoumání obsahu lednice se jí povede odsunout hlas, který jí našeptává, že když se jí každé jídlo bude líbit tak moc, jako to, které právě spatřila, své vysněné vychrtlosti určitě nedosáhne. Povede se jí ale na chvíli vyhrát. Napadne jí, že minule omdlela ve škole na záchodech a že by byla nerada, aby se jí to dnes stalo ještě cestou. Protože se jí trochu motala hlava a měla rozostřené vidění (což bych ale stav celkem normální), dovolila si sníst jedno jablko. Nakrájela ho na co nejtenčí plátky, aby jich měla co nejvíc. Vychutnávala si každý šťavnatý moment. Pak radost utichla. Dopila kávu, vrhla se na štos papírů s chemickými klikyháky, ale vůbec se nemohla soustředit. V hlavě jí neustále dokola běželo číslo 70. "Jak jsi jen mohla odolat už takhle po ránu? Co budeš jíst celý den? Vyplýtváš si třetinu svého denního příjmu v pět ráno! Ty jsi fakt kráva. A tu chemii stejně nedáš."
Cestou do školy výčitky pokračují. Protože jde naše dívka pěšky, trvá jí cesta o něco déle. Ona chození miluje, ale sama si někde ve skrytu duše uvědomuje, že to přehání. Jedna cesta do školy je dlouhá 3,7 km, na trénink 1 km. Do města okolo dvou a půl. Každá cesta má samozřejmě přiřazenou svou spálenou kalorickou hodnotu. Kdyby to neměla spočítané, asi by zešílela.
Ve škole se jí hůře soustředí, protože má hlad. Křeče v břiše jsou na pozornost poněkud agresivnější, než učitelka matematiky. O přestávce vše jen zhorší spolužáci, kteří vytahují krabičky s jídlem, jako by se nechumelilo. Dívka pozoruje. "Jak může být sakra Evelína tak hubená, když jí každý den jogurt, sušenku a ještě housku jenom jako svačinu? Proč si Lucie může s klidem vychutnat kus pečiva a já ne?" "Protože jsi slabá, ona to má prostě jinak. Ty nezvládneš ani zajistit, aby se tvoje máma dobře vyspala. Nedáváš jí jediný důvod, proč by tě měla mít ráda. Jsi akorát přítěž. Tlustá přítež...".
Myšlenky na potravu pokračují i na pěší cestě ze školy. Aby cesta lépe utíkala, zírá studentka do mobilu a projíždí instagram. Sociální síť, která je přímo pastvou pro ten ohavný hlas. "Koukej na ty svaly, to je teprve někdo, kdo má výdrž. A nebo tady, hele, recept na čokoládový dort, jen slintej a dokaž mi, že odoláš, že za něco stojíš." Už aby byla doma.
Po příchodu se ujistí, že je sama a svlékne se do spodního prádla. Každý den dělá to samé. Ve spodním prádle jde k zdrcadlu, chvíli se se zamračenou tváří zkoumá, a nakonec se vyfotí. Každý den tři fotky. Zepředu, z boku a zezadu. Fotky si přesune do tajného alba s názvem "...", oblékne se, jako by se nechumelilo a jde si udělat čaj. Je jí totiž zima. Pořád. Tekutina navíc na chvíli navodí falešný pocit sytosti. "Ach ten proklatý makovec, proč na mě pořád tak kouká?"
Nějaký čas po škole stráví studiem a popíjením čajů. Potom je čas na trénink. Už od malička dělá sport, při kterém dělá přemety a zvedá lidi. Vždy byla ta pevná základna, která vystřídala desítky tenoučkých děvčat, s nimiž si házela nad hlavou. Sama nikdy nestála o to, být ta nahoře. Chtěla pouze vypadat, jako jedna z nich. A právě proto před tréninkem přestává pít. Bojí se, že by měla nafouklé břicho. Deset minut vybírá ve skříni outfit, který bude co nejméně odhalovat onu nenáviděnou část těla. Nakonec stejně nosí pořád to samé, ale co kdyby náhodou, žejo.
Pěší cestu na trénink stráví přemýšlením o tom, proč všechny tyhle myšlenky nemohou přestat. Že by si ráda dala těstoviny s bazalkovým pestem. A že by asi měla, protože se fakt motá a to jde ještě na trénink. Ona si to přeci ale nezaslouží. Vždyť celý den proseděla na zadku ve škole!
Svůj sport miluje, ale začíná se bát. Cítí, že má mnohem menší sílu, a vlastně tomu nerozumí. Vždyť je dvakrát tak velká, jak kamarádka, jejíž botu křečovitě svírá. Měla by být silná, vždycky patřila k těm nejlepším. Přes všechny problémy a motání, kterým ohrožuje celý svůj tým, se hecne, a funguje jakoby nic. Domů odchází s úlevou, že neomdlela a nikomu neublížila. Když se ale drápe do kopce v místě bydliště, dostihnou jí myšlenky, které tvrdí, že dnes na tréninku nepodala bůhvíjaký výkon, a že by měla ještě cvičit. Rozeběhne se a až ke vchodu do domu se nezastaví. Ten hlas jí tvrdí, že by měla oběhnout alespoň dvakrát nedaleký park, ale ona se bojí tmy. Když byla mladší, osahával jí úchyl ve večerním trolejbuse. Od té doby dělá vše pro to, aby se nevyskytovala venku po setmění. Pohybu se však nevzdá a vynahradí si to posilováním břicha. Stejně je ošklivé a špekaté, nevadí, že ona je úplně vyšťavená. To břicho tu práci potřebuje.
Uprostřed posilovací estrády vrazí do jejího pokoje máma, probodne jí pohledem, poznamená něco jako "vyser se na to" a oznámí jí, že zíra potřebuje pomoc na farmě. "Pecka, zase nebudu mít čas se pořádně učit. Alespoň při té práci ale spálím kalorie..."
Když konečně skončí s posilováním, odhodlá se znovu do kuchyně. Co nejnenápadněji si z lednice odnese půlku okurky, jedno rajče a další jablko. Nesnáší, když někdo vidí, co jí. Že vůbec jí! Představa, že někdo zjistí, že večeřela, jí děsí. Podobně nastavená, úzkostlivá a vyděšená zůstává až do doby, než jde spát. Před uložením do postele se podívá na pár youtube videí o vaření, přečte jednu vědeckou studii zaměřenou an výživu a zapamatuje si její obsah, aby se dle ní mohla příště řídit. Nechce přeci pozřít nic škodlivého.
Když padne do peřin, nemůže dlouho usnout. Její hlava jí nedá spát a zdá se, že není cesty ven. Dívčin mozek doopravdy vypíná tak ve dvě hodiny ráno, kdy už v nouzovém režimu padne do skorobezvědomí. Tak jako každý den, usíná s rukama na žebrech, jako by se obávala, že se přes noc pokryjí vrstvou tuku. Je prostě v zajetí své vlastní hlavy, kontrolována hlasem a myšlenkami, který je jí naprosto cizí. Na druhou stranu je její jedinou životní jistotou, které se nechce vzát.