Sociální experiment, aneb jaké je patřit jinam

22. července 2017 v 13:58 |  Světonázory
Jsem privilegovaná mladá dívka z vyšší střední třídy. Oba moji rodiče mají vysokoškolský titul, máma je ekonomka, která si akorát nakonec zvolila kariéru bližší jejímu srdci (která se od té, na kterou by podle dosaženého vzdělání měla nárok, liší pomalu o jednu nulu na výplatní pásce). Je to ale velmi chytrá žena, která byla navíc obdařena slušným sociálním cítěním. Můj tatínek je naproti tomu v oblasti mezilidských vztahů docela mimo. Od jaderného inženýra, jehož IQ se dle mého názoru pohybuje v tabulkách někde mezi Hawkingem a Einsteinem, bych asi ani nic jiného nečekala. Neuvěřitelně si obou z nich vážím a vždy jsem si v porovnání s nimi přišla jako mírně natvrdlá okurka, jejíž inteligence je vyšší možná tak v rámci jiného záhonu. V tom všem mě ještě utvrzovalo prostředí, v jakém se táta pohybuje. Živí ho totiž Světová Banka, má statut diplomata a co se financí týká, žije si jako v pohádce.
Já se díky tátově příjmům nikdy neměla špatně, protože jsme se tolik nevídali, vynahrazoval mi čas alespoň materiálními statky. Díky maminčině situaci jsem ale poznala i život v domácnosti, kde se jídlo nakupuje zásadně ve slevě před koncem trvanlivosti a toaleťák připomíná spíše smirklpapír. Oba mí rodiče mě vždy milovali a já jsem i přes všechny naše eskapády opravdu ráda, že je mám.
Co se ostatních vztahů týká, mnoho z mých kamarádů jsem poznala na osmiletém gymnáziu. Mám i přátele, jejichž akademické výsledky nepatří mezi ty nejkrásnější (a já jim závidím, protože udržet si v konkurenčním prostředí, ve kterém se pohybuji samé jedničky, to je o zdraví) a vycházíme spolu skvěle. Vzhledem k tomu, že se chystám studovat medicínu, mám taky hodně známých na akademické půdě lékařských fakult. Poslední vlivnou osobou mého života je můj přítel, v podstatě geniální zmenšenina mého otce.
Protože jsem celý život strávila obklopena podobnými typy, chtěla jsem se trochu dostat do prostředí, kde jsou hodnoty nastavené úplně jinak. Věděla jsem, že to pro mě bude cenná zkušenost a tvrdý střet s realitou. Musím ale uznat, že i přes to, že jsem si myslela, Bůh ví, jak vím, co mě čeká, stejně jsem tvrdě narazila.
Teď už se tedy dostávám k samotnému experimentu. Nechala jsem se na prázdniny zaměstnat jako skladník v Amazonu. Nepotřebovala jsem peníze, které jsou tam na to, že běžně berou lidi se základní školou, opravdu slušné. Potřebovala jsem si dokázat, že to vydržím. Chtěla jsem na vlastní kůži poznat, jaké je nenarodit se úplně ideálně.
Musím říct, že společnost Amazon je jako zaměstnavatel opravdu neskutečná. V dobrém. Náplň práce, kterou lidé v Dobrovízi provádí je sice náročná a šílená, ale prostředí, ve kterém se pohybují a benefity, které jim jsou k dispozici, oceňuji. Teď se sice tvářím, jak jsem to měla těžké, ale nebojte, moc dobře si uvědomuji, že existuje miliarda míst s podmínkami horšími. Na mou obranu předem říkám, že neznám moc šprtů, kteří stráví půlku prázdnin mezi maturitou a vysokou školou na nohou ve skladu při desetihodinových směnách rozbalováním a opětovným balením reklamovaných zásilek.
Jsem farmářka a sportovkyně, ráda fyzicky pracuji a obecně nemám ve zvyku stěžovat si na podmínky či okolí. Ráda zatnu zuby a upřímně, jeden z pozůstatků mé poruchy příjmu potravy je neustálá potřeba trestat se. Řeknu vám, že nucením se absolvovat všechny ty směny, se mé sebemrskačské já vážně vyřádilo a uspokojilo.
Můj první den v práci mě zaskočily dvě věci. Věděla jsem, že na světě není jen lidí úrovně mých rodičů. Věděla jsem, že ve skladu budou lidé jednodušší. To byl v podstatě hlavní důvod, proč jsem do toho vůbec šla. Přesto mě míra toho, jak může být někdo hloupý, stejně zaskočila. Nemyslím to zle, nikdo za to nemůže. Jen mě upřímně překvapilo, že jsou někteří lidé na základě jejich činů a prohlášení schopni samostatně fungovat a být svéprávní. Jasně, já jsem relativně světaznalý šprt, hned první den jsem jediná ze dvaceti nováčků dostala prémie, protože jsem byla schopná vyplnit test, ve kterém se ptali čistě na náplň práce na stanovišti, kterou jsme celý den vykonávali. Všem v okolí jsem radila, snažila se nedat najevo, jak stupidní mi všechna ta školení přišla. Ne každému je dáno, jenže upřímně, v Amazonu je to až na pár bonusů opravdu jedno.
Obdivuji každého, který do té práce chodí. Člověk z mé společenské vrstvy (nebo minimálně já v minulosti a spousta mých vrstevníků a známých k tomu) má totiž obvykle velkou tendenci podceňovat práci rukama a na nohou. Ač možná jen v duchu, obvykle soudíme smradlavé mladíky v MHD, kteří nepustí babičku na sedačku. Upřímně? Já byla po každé šichtě ráda, že jsem ještě v tramvaji nezkolabovala. Vlastně už i v práci. Denní standart omdlévajících jedinců činil v naší PRG1 hale zhruba 5 za den. Při představě, že si ještě pořád nemohu sednout a alespoň na chvíli usnout bych se byla schopná i prát. I když, fyzicky už by mě přeprala lecjaká stařenka…
Když ale opomineme lidskou inteligenci, záležitost, která mi do života dala určitě nejvíc, byly mezilidské vztahy podobných typů. Jsem zvyklá potkávat se s vysokoškolskými profesory, se kterými je jednáno s velkou úctou. Pro mě osobně byl i každý učitel gymnázia osoba, se kterou jsem jednala s respektem a pokorou. V celé naší "vyšší střední třídě" spolu všichni jednáme hodně odměřeně. Pokud nejsme velcí přátelé, distancujeme se od ostatních, soustředíme se na sebe a chceme na okolí působit co nejlépe. Nedržíme při sobě a ledacos nás nechává chladnými. Teprve mezi kolegy v přetopené hale, ve které neustále řvalo populární rádio, jehož reklamy z hlavy už nedostanu, jsem poznala, že bychom mohli fungovat i jinak.
V Amazonu nezáleží na tom, jestli jsi Area manager, který tam pracuje od začátku, nebo dělník T1, který tam chodí první den. Je úplně jedno, jestli jste vystudovali základní školu za 12 let, nebo jste měli samé jedničky u maturity. Lidé se spolu baví. O ničem hlubokém, v podstatě úplně o ničem. Jde jen o to, že se na obědě dají do řeči, protože je jim nepřirozené sedět každý ve své bublině. Když si někdo při práci neví rady, ostatní mu většinou s úsměvem pomohou. Nikdo se nepovyšuje, všichni si tykají, a je úplně jedno, že je jejich věkový rozdíl skoro století.
I přes to, že je ta práce sama o sobě fyzicky náročná a na konci směny jsem úplně mrtvá, cítím se mnohem spokojeněji, než po akademické debatě na lékařské téma. Díky uvolněným a pohodovým mezilidským vztahům nemám tendence neustále polemizovat o tom, proč vůbec žijeme a jestli by nebylo lepší to vzdát. Naučila jsem se soustředit se více na to málo, co je ve světovém měřítku hezké, protože mí spolupracovníci ani neměli mentální kapacitu na řešení toho špatného. Ano, na rozdíl ode mě budou muset v podobných podmínkách žít do konce života, ale jejich životní styl připomíná mnohem víc naší minulost. Nemají potřebu pracovat pro dobro společnosti, nevidí, v jak špatném světě žijeme. Soustředí se na to, aby propluli, zajistili svou rodinu a nemají čas zabývat se hloupostmi.


Nikdy se nebudou vozit automobilem Volvo, asi nedosáhnou na byt v centru Prahy, nepoznají, jak se mají lidé jinde ve světě. Na druhou stranu to mají jednodušší, protože na rozdíl od nás nemají potřebu zabývat se tím, co nemají. Neustále se od nich učím a přesto, že doufám, že se v životě dostanu dál, než do Amazonu, musím říct, že na bytí ovečkou z nižší společenské vrstvy není všechno špatné. Dokonce jim teď začínám lehounce závidět…
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama