Srpen 2017

Stydím se

3. srpna 2017 v 21:26 Poruchy Příjmu Potravy
S hrůzou v očích stoupám na váhu. S jakým právem o sobě vůbec pořád ještě hovořím, jako o člověku bojujícím s poruchou přijmu potravy? Vždyť když mě někdo vidí na ulici ve sportovním oblečení, musí si říkat: "Dobře že se sebou ta holka začala něco dělat, potřebuje to".
Někde uvnitř vím, že lidem na ulici jsem vesměs ukradená, ale teď, ve slabších chvilkách, převládají v mém mozku myšlenky obdobného rázu. Následující paragraf je sepsán dle skutečných událostí, podobnost postav, činů a myšlenkových pochodů s realitou, je vystižena co nejpřesněji. Vyrobilo studio Barrandov s pro alfa a.s..
A teď vážně, můžete mi říct, kde se to ve mně zase bere?
"65 kilo. Panebože. Tolik jsem nevážila od té doby…co jsem byla zdravá. A spokojená."
"Drž hubu Anežko, podívej se na sebe, před měsícem jsi měla břišáky a už se ti zase rýsovaly pánevní kosti. Že ty jsi do té práce lezla, pořád kvůli ní akorát žereš!"
"Nojo, já bych ráda nejedla, ale když tam kolabuju i bez toho, to se fakt nedá. Mrzí mě to, promiň!"
"A možná nemusíš nutně nejíst. Pojď, sepíšeme jídelníček, s 1500kcal denně budeš hubnout, ale zároveň tě to úplně nevyčerpá!"
"Ale to je pro tu práci fakt neudržitelné, jak se znám, přijdu domů, přežeru se a půjdu zvracet…"
"Protože nic nevydržíš, slepice jedna. Kdybys si tak zachovala oddanost vůči zdravé stravě. Ale neee, jediná část PPP, kterou si madam nenechá sebrat, je schopnost se neskutečně přežrat. No podívej se do toho zrcadla, šup šup!"
"Hele ale já nejsem tlustá. Momentálně nemám tělo, na které jsem zvyklá, nevypadám jako sportovec, ale jako normální holka."
"Hahahahha jen si ten špek na břiše zmáčkni. Všimla sis, jak už ti zase rostou prsa? To brzy bude zase 75J, chichichichi!"
"Ježišmarja, ne, zítra si do práce oběd neberu, k snídani si dám kafe a večeři s rodinou nějak protrpím. Až za 4 dny odjedou, dám si pět dnů půst. Jo, to bude boží."
"Tak se mi, holka, moc líbíš"
"Ale…ale, já myslela, že to už máme za sebou."
"Neboj se, já vím, co dělám, a ty to víš moc dobře taky. Budeš mít zase všechno pod kontrolou. Zase se přiblížíš staré dobré organizované všestranné Anežce. A navíc, když teď teda začínáš znova, nechceš přeci, aby si tě všichni zapamatovali jako tu buclatou prsatici, ne?"

Pozitivní průřez prázdninami

2. srpna 2017 v 13:13 Duševní Zdraví
Sedím ve vlaku a snažím se dát dohromady souvislý text. Hlavou se mi honí tisíce myšlenek, mám otevřených šest wordovských souborů a postupně plácám do každého z nich. Ráda bych se vypsala ze všeho, co mi leží na srdci, jenže nevím, kde začít. Možná vás nejprve nechám nahlédnout do svého mozku. Nojo, už zase, jako kdybych na tomhle blogu dělala něco jiného.
Má existence je od nepaměti spojena s určitým systémovým přehřátím. Neustále se cítím jako operační systém Windows, kvůli jehož chybě vyskakují na ploše další a další okna prohlížeče. Aktuálně se v mé hlavě nachází otevřených záložek asi 150, ale pokusím se vyzdvihnout ty nejdůležitější.
EXISTENČNÍ KRIZE
MEZILIDSKÉ VZTAHY
PORUCHA PŘÍJMU POTRAVY
PARTNERSTVÍ
VDĚČNOST
STRACH
SVOBODA
Možná je to dáno tím, že mám aktuálně prázdniny, možná tím, že je trávím zavřená ve skladu mezi bezdomovci a nepřizpůsobivými, Každopádně mě nějak tíží zbytečné myšlenky o podstatě bytí a lidské existenci. Rozepisovat se asi ani nechci, protože bych momentálně byla schopná vytvořit dvoustránkové filosofické pojednání, jehož obsah by se stejně dal shrnout větou "Nevím, nikdo neví, nedozvíme se, čím dřív se s tím smířím, tím lépe."
Když už jsem zmínila tu práci, jistě pochopíte, že momentálně sbírám zkušenosti ze sociálních vrstev, s nimiž jsem doposud nepřišla do styku. V Amazonu poslouchám i životní příběhy úspěšnějších vzdělanějších lidí. Každá osoba, se kterou jsem tam mluvila, mě něčím obohatila. Je skoro až směšné, jak moc si té brigády vážím a nakolik ovlivnila vývoj mé osobnosti. Každopádně je to prostě síla.
Nebyla bych to já, abych nezmínila otravnou patologickou část mé maličkosti. Porucha příjmu potravy je dlouhodobě oslabená, ale pořád tam je. Jídlo je bohužel každodenní nezbytná součást života, je tedy vcelku logické, že se se svými problémky potýkám v podstatě pořád. Chystám spoustu edukačních i ventilujících článků, které se budou PPP týkat, sama bych nevěřila, jak moc terapeutické pro mě psaní je.
Jestli jsem nikoho svými sebestřednými kecy ještě neunudila a vážně vás zajímá, jak si vedu, budu ještě chvíli pokračovat. Co se vztahů obecně týká, mám docela krizi. S přítelem nám to neklape už tři měsíce, život s mým tatínkem není ta vysněná záležitost, která mi v mládí nedala spát a fakt, že jsem opustila mamku, je kompenzován tím, že mi každý den volá, protože se jí stýská. Svou denní dávku stresu, smutku, farmaření a zoufalství tak dostávám pořád, akorát že už jen zvukovými vlnami, nikoliv osobním kontaktem.
Ke svému životnímu updateu bych ještě dodala, že si hodně uvědomuji, že mi v uplynulém roce něco hodně chybělo. Byla to pokora a vděk. Nemám si to za zlé, i když jsem si to nejprve chtěla vyčítat. Racionálně jsem ale pak uznala, že jsem se zabývala spoustou životu ohrožujících a mnohem podstatnějších záležitostí a na tolik pozitivna jsem prostě kapacitu neměla. Teď si už můžu uvědomovat, jak skvělé přátele mám, jak privilegovaná vlastně jsem a jak fajnový může život být, když se člověk rozhodne něco změnit. Jsem nepopsatelně vděčná a navždy dlužná.
Řekla bych, že ze stádia devadesátiosmiprocentních depresí už jsem tak na padesátce. Mé dobré dny začínají vyvažovat ty špatné, což mi dává spoustu možností a svobody.
Začínám novou životní etapu, změnila jsem barvu vlasů, školu, město, ve kterém žiju, akrobatický tým a samu sebe. To objevování a přizpůsobování také není jednoduché, obzvlášť pro člověka, který má obsesivně kompulzivní tendence. Stejně je to ale paráda!
Právě kvůli tomu, že jsem se vlastně vrhla do neprozkoumaných vod, se bojím. Nevěřím sama sobě, rozpoznávám tendence vracet se ke starým zvykům, nejsem si jistá, jestli unesu stres a zátěž vysokoškolského medicínského života a jsem pořád tak trochu zmatená. Konečně se mi ale postupně dobíjí baterky a já budu mít možná brzo energii, abych vše přestála bez toho, aniž bych si musela neustále škodit.

Dnes jsem nadšená, veselá a odhodlaná. Jak na tom jste vy?

Bojovnice

2. srpna 2017 v 13:06 Světonázory
Vzhledem k tomu, že jsem často aktivní na sociálních sítích, snažím se o celkovou destigmatizaci duševní nepohody a sdílím docela mnoho velmi intimních informací o svém životě, setkávám se často s pozitivními reakcemi. Spousta lidí mi píše, jak silná a statečná jsem, někteří dokonce, že je motivuju. Jsem vám za to neuvěřitelně vděčná, ale, při vší úctě, nezasloužím si to.
Kdyby se do mé situace dostal kdokoliv z vás, nezbývalo by mu nic jiného, než se smiřovat a vypořádávat také. Každý má své způsoby, tím bychom se zajisté lišili, ale jde mi o to, že nelze o jednom člověku říct, že je bojovník, jen proto, že zvládl přibrat XY kilo, totálně se z toho nezhroutil (i když jsem byla blízko :D), našel určitou špetku životního nadhledu a nezabil se. Uznávám, že ne každý přijde do nesnází v životě tak brzo, jako se to povedlo mně, ale principiálně… Životní cesta není lineární a každý na ní zažije nejedno krušné období.
Mířím ke slovům, která mi přijdou klíčová. Já jsem bojovnice, to zajisté. Se mnou ale bojuje dalších sedm miliard. Každá lidská bytost pohybující se na téhle planetě si zaslouží obdiv, protože se musí prokousávat. Někdo má podmínky lehčí, někomu se divím, že to ještě nevzdal.
Poslední dobou nemám na práci nic lepšího, než přemýšlet o smyslu lidského života. Řekla bych, že je to známka mé věkové etapy, určité inteligence a taky toho, že už se dva měsíce nemusím nic učit, takže mám čas na podobné "hlouposti". Usoudila jsem, že odpověď na otázku života, smrti, vesmíru a vůbec nedostanu. Protože na humanitní vědy moc nejsem, můžu si chvíli zafilosofovat, ale upřímně doufám, že se přes tyhle myšlenkové pochody přenesu. K životu moc užitečné nejsou, naopak mi dávají tak akorát pocit zbytečnosti a zoufalství. Už se ale moc odkláním od původního tématu.
Nezáleží na tom, jestli jste se (v rámci možností) vyléčili z onemocnění duševního, či fyzického, jestli jste přestáli těžký rozchod, ztratili přítele, člena rodiny, zažili trauma, dostali padáka, byli odmítnuti vysněnou školou, zjistili, že v životě děláte vše, jen ne to, co máte rádi, nebo se vám doteď žilo prostě normálně. Věřte, že pro mě jste hrdinové všichni. Možná s tím jen neotravujete okolí tolik, jako já😊