Září 2017

Hyperaktivní robot

20. září 2017 v 23:16
Zlé myšlenky. Chtěla jsem před nimi utéct, ale stejně mě dostihly. Letěla jsem přes oceán, strávila 24 hodin na cestách a těšila se, co jiného nové prostředí přinese.
Možná to nakonec nebyl tak dobrý nápad. Už jsem se několikrát poučila, že zbabělé útěky nepomáhají, a že se člověk svým problémům musí postavit čelem. Co když je ale už rok tvrdohlavě přetlačuji a přitom pořád prohrávám?
Je to skoro klišé psát, ale jsem unavená. Nedokážu si představit, jak to se mnou jednou dopadne. Má hlava je šílené nevyzpytatelná, za 14 dnů začínám školu. Modlím se, aby mi přísný režim pomohl, ale upřímně? Přísná jsem na sebe až moc i tak, takže se bojím, že se mi jen přitíží.
Pořad bojuji s myšlenkou, že nejsem dost dobrá. Možná už se to neprojektuje v mých stravovacích návycích, ale fakt, že nejsem zoufale vypadající smutná slečna, mi na náladě také nepřidává. Svou posedlost štíhlostí a nejezením si kompenzuji jinde. Asi jsem se tak trochu rozhodla být nadčlověkem. Neustále si musím dokazovat, že něco zvládnu. Že vydržím a ustojím vše. Pořad si toho nakládám strašně moc. Přehnaně sportuji, zbytečně cestuji sem a tam, můj denní rozvrh je šíleně nabitý a já jsem posedlá plánováním aktivit. Dokud jsem hyperaktivní, cítím se vystresovaná a unavená. Jakmile ale nic nedělám, pohltí mě nenávist a pocity méněcennosti tak silné, že bych si hlavu na místě rozbila krumpáčem. Sotva přestanu s nesplnitelným plánem aktivit, mám pocit, že bych tu ani neměla být. Cítím se jako ta největší vyžírka a přítěž na světě.
Nezáleží na tom, jestli jsem dva měsíce chodila do práce, nebo usilovně pracovala na rekonstrukci domu a zbytečně moc k tomu sportovala. Jsem schopná vydržet jeden den, kdy teoreticky odpočívám. Jakmile se pak ale nedám do intenzivního fyzického vytížení, nebo nezačnu usilovně studovat, jde to se mnou s kopce.
Nevím, jestli je tenhle stav dlouhodobě udržitelný, zatím se svým tělem hraju hru. Nazvala bych jí "Kdo přežije, Anežka styl," ale obavám se, že na to už mají copyright jinde. Nedobrovolně provádím experiment zjišťující, kolik toho jedna tělesná schránka vydrží.

Bohužel mě už ale docela omrzel.

Bulimie, poprvé

8. září 2017 v 18:05 Poruchy Příjmu Potravy
Diagnóza poruchy příjmu potravy není ekvivalentem k náctileté smutné dívce vyhublé až na kost. Lidí, pro které je stravování velkým strašákem, existuje mnohem víc. Každý z nich bojuje svou vlastní bitvu, nezávisle na věku, moudrosti, pohlaví, či povolání. Ve společnosti se jejich zármutek neřeší. Máš normální či silnější postavu? Ty přeci nemůžeš trpět nějakou poruchou spojenou s jídlem. Rozčiluje mě, jak moc je tabuizováno samotné duševní zdraví, no a co teprve stigma ohledně PPP? Jak si má postižený jedinec říct o pomoc, když mu nikdo nevěří?
Proč nikoho nikdy nenapadá, že ta obézní dívka nesedí celý den na zadku u televize, ale ve skutečnosti jí zdravě a ráda sportuje, jen večer do sebe nacpe 10000 kilokalorií, protože jinak svou hlavu neutiší? Proč všichni obdivují fitness trenérku obalenou svaly, když ona sama doma z nenávisti nad svou postavou brečí a její večeře končí předčasně v záchodě?
Já na svém blogu psala doteď hlavně o anorexii, nyní jsem ale konečně dospěla do bodu, kdy jsem schopná podělit se o víc.
Statistiky uvádí, že se z 50% 'vyléčených' anorektiček stanou bulimičky. Nebyla bych to já, abych tabulkové hodnoty do puntíku nesplňovala. Přiznávám to nerada, čistě kvůli tomu, že tuhle bitvu vyhranou zdaleka nemám. Jak už mám ale ve zvyku, budu šířit povědomí, jak jen to jde. Nechci, aby byl tenhle článek dlouhý jako román a slibuji, že se do budoucna hodně rozepíšu, teď ale ve zkratce.
Co je to bulimie? Bulimie je nejstrašnější noční můra, vaše tajemství, které vám způsobuje ten největší stres. Je to bolestivá osina v zadku, které se pokoušíte zbavit, ale pokaždé si ji zabodnete o něco hlouběji. Je to nemoc, která mění lidi ve zvířata. Připraví vás o veškerou důstojnost. Přivede vás na mizinu a brzy poté na dno.
Projevy jsou jednoduché. Ve vašem těle se vzedme neodolatelná touha jíst. Cokoliv. Je obvykle způsobená dlouhodobou deprivací, sebekritikou a nedostatkem sebevědomí. Jednou se vám něco nepovede, uklouznete, či povolíte a vaše hlava vám to dá padesátkrát sežrat. Doslova. Je vám jedno, kde jste, co jíte, kolik toho jíte. Jediné, o co se váš mozek stará, je, aby toho bylo víc. Protože "Když už jsem to posrala, vlastně na ničem nezáleží. Vše je jedno, a nejmíň důležitá jsem já, protože stojím za prd."
Nějakou dobu zajídáte své strachy, emoce a potlačené sny. Nevnímáte nic a jste robot. Pak ovšem přijde chvíle prozření. Cítíte tu největší nenávist. Vyčítáte si, jak moc jste ztratili kontrolu. Je vám špatně od žaludku, protože jste jeho kapacitu překročili už před 4000 kaloriemi. Nechce se vám, jste znechuceni jen tou myšlenkou, ale přesto jdete.
Stoupnete si nad záchodovou mísu, strčíte prsty do krku a zvracíte.
Když je celá hostina v tahu, cítíte nepopsatelný vztek. Fyzicky se vám sice uleví, ale v hlavě máte zmatek třikrát takový. Máte chuť skočit z okna, rozmlátit si hlavu krumpáčem, nebo se při nejlepším nechat přejet autem. Místo toho ale podřadně drbete toaletu, aby na ní nezůstaly stopy po vašem činu.

I když zrovna nejíte kvanta, touha vše vyklopit přijde i znenadání. Zvraceli jste doma, ve škole, ve vlaku, na nádraží, v nemocnici či obchodním středisku. Na rodinné oslavě, po slavnostní večeři, po pracovní schůzce. Znáte spoustu ošklivých triků, které vám utrpení alespoň trochu usnadní. Stydíte se sami před sebou, protože jste jako posedlí. Nejste normální, chcete přestat. Bohužel jste v tom až moc dobří a hlavně neuvěřitelně závislí...