Prosinec 2017

Napětí

23. prosince 2017 v 20:34 Duševní Zdraví
Napětí. Kouzelné slovíčko, vystihující můj život v posledních týdnech. Po vzájemné dohodě jsem si z života odstranila nejbližší osobu. Můj přítel byl člověk, který mi vždy připomínal, že i mě může mít někdo rád. Neustále mě povzbuzoval, a v těžších chvílích dodával energii. Vše tohle jsem si i v průběhu našeho vztahu uvědomovala. O jedné věci jsem ale nevěděla. Ani jeden z nás. Občas mi vadilo, že mě hlídá, usměrňuje, a říká, že jsem úplně mimo. Má racionální část mozku to tvrzení odmítala. Najednou ale bydlím sama a vidím, že jen jeho přítomnost příznaky mé "šílenosti" dost mírnila. Od té doby, co jsme se rozešli, se spousta mých podivných zvyků zhoršuje. Vždy jsem měla ráda věci zorganizované, naplánované, a pod kontrolou, ale to, co předvádím teď?

V noci mám problémy usínat, což by samo o sobě bylo nepříjemné. Nyní se ale k sáhodlouhým myšlenkovým kolonám přidává ošklivé nutkání. Musím ještě jednou protřídit skříň. A srovnat šuplíky. Nevadí, že je to tenhle týden potřetí. To ovoce na poličce bylo seřazené podle velikosti, jak to, že už není? Určitě se mi přes den udělal nepořádek v batohu, musím ho přebrat, přeci nepůjdu spát dezorganizovaná! Svůj denní plán mám sice v hlavě uložený do poslední minuty, ale pro jistotu si zítřek raději projdu. Co že to budu v kolik hodin jíst? Kolik času mohu obětovat nákupu? Panebože, já zapomněla umýt talíř od večeře! Na tréninku se mi konečně povedl vytoužený akrobatický prvek, ale co když jsem na něj moc slabá? Rychle si tam hodím alespoň 30 kliků. Napsala jsem si na zítřek to do list? A co můj seznam týdenních cílů. Ještě že jsem si vyplnila deníček, to mě přeci uklidňuje...

Blázním, naprosto iracionálně blázním. Vůbec se nedivím, že minimálně 3x týdně panikařím do takové míry, že se skoro dusím. Nedivím se, že neustále šíleně cvičím, protože pohyb přináší uvolnění. Nedivím se, že zanedbávám mezilidské vztahy, jak bych také nejbližším vysvětlila, že s nimi nemůžu jít na kafe, protože se tolik bojím, že se nějaký z mých plánů změní? Neumím se přizpůsobovat situaci, změnám. Utvářím si jistotu pevnou rukou a kontrolou všeho. Ve skutečnosti se mi to ale čím dál tím víc vymyká.

Dostihl mě můj životní styl

17. prosince 2017 v 15:00 Duševní Zdraví
Nechci si stěžovat, jsem jenom člověk, a všichni lidé obecně neradi přiznávají slabost. Zároveň už si ale (zase) uvědomuji, že takhle to dál nejde.

Za poslední dva měsíce se mi povedlo tak 2x spát zhruba šest hodin. Jinak se průměrně pohybuji okolo 4. Nejsem nijak zaneprázdněná, do postele jdu v deset, vstávat bych teoreticky mohla až v 7. To by ale můj mozek musel mít tlačítko OFF. Tenhle článek píšu chvilku poté, co se mi povedlo (zase) omdlít. Tentokrát v kabince na toaletě v obchodním centru. Důvody jsou celkem jasné, vůbec se nedivím. Fyzický stav mého ubohého tělíčka je…smutný.

Jsem sportovec, takže musím být na určitý stupeň fyzického nepohodlí zvyklá. Zároveň ale potřebuji odpočívat. To si už ovšem nedovolím. Nikdy. Od té doby, co jsem dala výpověď v práci (cca půlka srpna), jsem KAŽDÝ DEN vykonávala náročnou fyzickou aktivitu. Nebyla jsem schopná ubrat. Teď to také začínám trochu cítit.

Poslední 4 dny mi stávkuje trávicí systém, takže jsem odkázaná na coca coly, piškoty a rýži. Mám dlouhodobě přetížená zápěstí, do takové míry, že když je nemám utažená tuhým tejpem, nejsem schopná je používat. Bolí mě kolena, s každým dalším schodem či tréninkem víc. Mám naražený hrudník, takže mě při každém nádechu, smíchu, či náročnějším pohybu, píchá levá strana trupu. Zlobí mě pravé rameno, které jsem si při jednom tréninku lehce vykloubila. Jakmile se zvednu z postele nebo ze židle, všechny mé klouby křupou jako sušenka. Svaly si sice pravidelně roluji, ale i tak se už nejsou schopné uvolnit. Už si asi ani nevzpomínám, jaké to je, když člověka nebolí hlava.

Možná jsem právě popsala umírajícího, pro mě je ale tenhle stav naprosto normální. Neznám pocit, jaké to je, když člověk nezlobí víc tělesných částí najednou.
Ve své podstatě nedělám nic špatně, jen toho dělám moc, navíc se zbytečně velkou intenzitou. Chybí mi pud sebezáchovy, neumím určit hranici toho, kdy už mám dost.

Okolí to vidělo dřív, než já. Vždycky mají náskok, jen já si nenechám nikdy říct.

Někdo vzpomíná na své naivní mládí v kontextu pařeb, odvázání se, a experimentů. Upřímně doufám, že já si jednou také řeknu, jak šílená jsem byla. Bylo by ale docela fajn, kdybych u toho nebyla na vozíku, a měla alespoň průměrně fungující zdravé tělo…

Možná je čas jít dál

3. prosince 2017 v 11:56 Světonázory
Dlouho jsem hledala chybu u sebe. Vždy hledám chyby první u sebe. Myslela jsem si, že je to moje chyba, že se ti nedokážu věnovat tolik, jako ty mně. Myslela jsem, že se můžu mechanicky naučit dávat tomu vztahu větší váhu, změnit svůj přístup k životu, priority, či cokoliv.
Milovala jsem tě, ale trpěla. Vyčítala jsem si, že ti nedám, co potřebuješ. Nenáviděla jsem se za to, že jsem byla špatná přítelkyně. Pak mi to ale došlo. Já ten vztah musím ukončit. Z čistě sobeckých důvodů, z pudu sebezáchovy.
Celé dny se trápím, protože na tebe bývám protivná. Celé dny se nenávidím proto, že nechci sex, ale ty ho potřebuješ. Celé dny mi vrtá hlavou, jak být lepší, abych zlepšila kvalitu tvého prožívání.
Nedělá mi radost společně strávený čas, protože neodpovídá mému životnímu stylu. Nestojím o zamilované chvíle, protože na ně nemám kapacity.
Možná jsem hloupá, zcela určitě budu nejednou litovat.
Dal jsi mi hodně, první lásku, pocit, že i mě může mít někdo rád, bezpečí. Ty jsi mi obětoval vše. Já se pro tebe ale jen nesnáším.
Možná je vážně čas, abychom se přestali snažit spojit nespojitelné. Hodně jsme toho spolu prožili, ještě víc se na sobě naučili, ale to neznamená, že musíme spolu (a proti sobě) bojovat navždy.

Miluju tě, ještě dlouho budu. Zároveň se už ale nechci trápit.