Dostihl mě můj životní styl

17. prosince 2017 v 15:00 |  Duševní Zdraví
Nechci si stěžovat, jsem jenom člověk, a všichni lidé obecně neradi přiznávají slabost. Zároveň už si ale (zase) uvědomuji, že takhle to dál nejde.

Za poslední dva měsíce se mi povedlo tak 2x spát zhruba šest hodin. Jinak se průměrně pohybuji okolo 4. Nejsem nijak zaneprázdněná, do postele jdu v deset, vstávat bych teoreticky mohla až v 7. To by ale můj mozek musel mít tlačítko OFF. Tenhle článek píšu chvilku poté, co se mi povedlo (zase) omdlít. Tentokrát v kabince na toaletě v obchodním centru. Důvody jsou celkem jasné, vůbec se nedivím. Fyzický stav mého ubohého tělíčka je…smutný.

Jsem sportovec, takže musím být na určitý stupeň fyzického nepohodlí zvyklá. Zároveň ale potřebuji odpočívat. To si už ovšem nedovolím. Nikdy. Od té doby, co jsem dala výpověď v práci (cca půlka srpna), jsem KAŽDÝ DEN vykonávala náročnou fyzickou aktivitu. Nebyla jsem schopná ubrat. Teď to také začínám trochu cítit.

Poslední 4 dny mi stávkuje trávicí systém, takže jsem odkázaná na coca coly, piškoty a rýži. Mám dlouhodobě přetížená zápěstí, do takové míry, že když je nemám utažená tuhým tejpem, nejsem schopná je používat. Bolí mě kolena, s každým dalším schodem či tréninkem víc. Mám naražený hrudník, takže mě při každém nádechu, smíchu, či náročnějším pohybu, píchá levá strana trupu. Zlobí mě pravé rameno, které jsem si při jednom tréninku lehce vykloubila. Jakmile se zvednu z postele nebo ze židle, všechny mé klouby křupou jako sušenka. Svaly si sice pravidelně roluji, ale i tak se už nejsou schopné uvolnit. Už si asi ani nevzpomínám, jaké to je, když člověka nebolí hlava.

Možná jsem právě popsala umírajícího, pro mě je ale tenhle stav naprosto normální. Neznám pocit, jaké to je, když člověk nezlobí víc tělesných částí najednou.
Ve své podstatě nedělám nic špatně, jen toho dělám moc, navíc se zbytečně velkou intenzitou. Chybí mi pud sebezáchovy, neumím určit hranici toho, kdy už mám dost.

Okolí to vidělo dřív, než já. Vždycky mají náskok, jen já si nenechám nikdy říct.

Někdo vzpomíná na své naivní mládí v kontextu pařeb, odvázání se, a experimentů. Upřímně doufám, že já si jednou také řeknu, jak šílená jsem byla. Bylo by ale docela fajn, kdybych u toho nebyla na vozíku, a měla alespoň průměrně fungující zdravé tělo…
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama