Leden 2018

Můj životní příběh

29. ledna 2018 v 14:52 Duševní Zdraví
Nebýt člověk k "vyšším záležitostem" relativně skeptický, prohlásila bych, že musím mít nějakou zvláštní auru, která mi zajišťuje lidskou důvěru. Každý se mi skoro na potkání svěřuje s nejtajnějšími částmi jejich duše, neustále se se mnou dávají do řeči neznámí lidé, a nutnou dávkou svých zkušeností mě zásobují i lidé na internetu. Jen za dobu, co bydlím v Praze, jsem si vyslechla desítky životních příběhů důchodců ve vlacích nebo MHD. Vážně nepřeháním, jsem na tohle asi magnet...
Určitě s tím souvisí má extraverze, otevřenost, tolerance, záliba v analýze osobnosti, domýšlení si životních příběhů a také snaha poučit se každou situací, se kterou se ač jen externě setkám. Jsem ráda, že na okolí takhle působím. Není lepší pocit, než když můžu někoho vyslechnout, a v rámci svých schopností povzbudit. Příběhy cizích osob uchovávám v tajnosti, stejně tak, jako ty od nejbližších. Bohužel jsem také ale hrozná citlivka.
Nemůžu koukat na filmy. Když se přenesu přes své výkonné já, které mi nedovolí dělat cokoliv, co není produktivní, zasáhne mě příběh některých postav tolik, že jsem kvůli nim schopná nespat. Přepřemýšlím, analyzuji, soucítím. Stejně se neumím vyrovnat s tím, co na mě přichází z okolního světa. Mám tendence lidi obdivovat, za to, co vydrželi, ale také litovat. Většina příběhů, které jsem vyslechla od různých stařenek nekončí hezky. Asi je to přirozená součást životního cyklu, nebo se člověku možná při vzpomínání první vybaví hlavně na ty silné (častoktát negativní) zážitky. Nevím.
Každopádně jsem dnes za celou noc nezamhouřila oči, protože jsem pořád vzhlížela k paní, se kterou jsem pár dnů zpět jela z bazénu na kolej a její příběh mě vážně zasáhl.

Najednou mi došlo něco, co už v životě nezapomenu.

Neustále předstírám, jak jsem silná. Ve skutečnosti se ale trestám za to, jak slabá jsem. Vyčítám si, že se málo učím. Vyčítám si, že se učím moc. Nesnáším se za hyperaktivitu, ale když odpočívám, nejraději bych se zabila. Trestám se za to, když mě někdo komplimentuje. "Vidíš to, on si o tobě myslí tohle, jenže ve skutečnosti to tak není, ty se jen přetvařuješ, on to stejně jednou pozná!" Užírám se pocity méněcennosti, když nemám vše dokonalé (což nemám nikdy, protože to prostě nejde...)

Co kdyby mi ale někdo zvenčí pověděl můj životní příběh?

Měla bych na sebe pořád stejný názor?

Převalujíc se ve čtyři ráno v posteli jsem stejně neměla nic lepšího na práci, a tak jsem začala. "Jsem Anežka. Narodila jsem se na konci minulého století v Kolíně dvěma skvělým inteligentním lidem…" Příběh pokračoval. Tak intenzivně, do detailů, které jsem už nejspíš v rámci obrany vytěsnila někam hodně daleko. Najednou jsem si je ale opravdu přiznala. Vybavila si všechno. Dobré, špatné, průměrné, příšerné…
Když jsem o hodinu později s vyprávěním zážitků a pocitů skončila, poprvé po několika měsících jsem se velmi intenzivně rozplakala. Neustále se nesnáším a trestám, ale… já mám nárok být slabá. Nemůžu za okolnosti, které způsobily mé trable. Není můj problém, že jsem "poznamenaná". Můj problém a slabost by byla, kdybych se s tím nesnažila nic dělat. A tak tomu, v mém případě, myslím, opravdu není.

Najednou jsem si uvědomila, že já opravdu nejsem ten problém. Já si naopak musím připustit, že jsem křehké stvoření, které svou sílu teprve hledá. Něco jako malé batole. Která matka by se o to nemotorné pískle nepostarala? A co já jsem to sama sobě za matku, když to nevinné děťátko akorát mlátím a ponižuji? Asi poprvé doopravdy chápu význam slova sebeláska. Myslím, že vidím to, co musím přijmout. Dovolím si být oběť. Jsem oběť. Byla jsem oběť, což ale na druhou stranu neznamená, že v té pozici musím zůstat. Právě v tom kotví má pravá síla.

Telefonát

13. ledna 2018 v 21:28 Duševní Zdraví
Nechtělo se mi ten telefon zvedat. Občas jsem v náladě, kdy zavolám sama od sebe. Pocit, že zlepším náladu, potěším... Většinou ale tu energii na rozdávání nemám.
Jedu ve vlaku a jsem moc moc rozladěná. Externí činitel mi narušil dokonalé plány a já se mohu zbláznit.
Tupče.
"Volá osoba XY"
Doprdele. Proč zrovna teď? Mohu ji ignorovat?
Povídá. Povídá. Mám jí moc ráda. Snažím se působit zaujatě, vymýšlet konstruktivní řešení problémů, ale chce se mi brečet. To ale už zase neumím.
Tupče.
Chci jí pomoct, ale měla bych přeci nejdřív pomáhat sobě, ne? Jak to brzy ukončit, jak nedat najevo, že je mi to teď sakra ukradené, protože nezvládám ani sama sebe?
Nevím, proto tiše trpím dál.
Měla jsem se učit, hovor trval 52 minut. Mrznu ve vestibulu metra, protože jinak bych ztratila signál. Bože, kéžby.
Konečně se mi podaří rozloučit se. Vypnu hovor, nemám sílu ani nastoupit do vagónu.
Kde jsou ty časy, kdy bych se pod něj s radostí vrhla. Teď jsem se ovšem rozhodla žít a tak se s tím musím vyrovnat jinak. Achjo.
Chci plakat, strašně moc. Nejde to.
Nervozita stoupá, v metru křičí malé dítě. Také bych si zakřičela. Místo toho se mi ale začíná klepat noha a já moc dobře vím, co přijde. Už se s tím postupně učím pracovat, kupříkladu vím, že když si do uší strčím sluchátka, začnu "full-on" panikařit až doma.
Rozrušeně hrabu v batohu. O minutu později už se mě paní sedící naproti ptá, jestli jsem v pořádku, protože jsem bílá jako stěna, klepu se, a hlasitě oddychuji. Achjo...

Svoje problémy bych fakt chtěla mít...