Můj životní příběh

29. ledna 2018 v 14:52 |  Duševní Zdraví
Nebýt člověk k "vyšším záležitostem" relativně skeptický, prohlásila bych, že musím mít nějakou zvláštní auru, která mi zajišťuje lidskou důvěru. Každý se mi skoro na potkání svěřuje s nejtajnějšími částmi jejich duše, neustále se se mnou dávají do řeči neznámí lidé, a nutnou dávkou svých zkušeností mě zásobují i lidé na internetu. Jen za dobu, co bydlím v Praze, jsem si vyslechla desítky životních příběhů důchodců ve vlacích nebo MHD. Vážně nepřeháním, jsem na tohle asi magnet...
Určitě s tím souvisí má extraverze, otevřenost, tolerance, záliba v analýze osobnosti, domýšlení si životních příběhů a také snaha poučit se každou situací, se kterou se ač jen externě setkám. Jsem ráda, že na okolí takhle působím. Není lepší pocit, než když můžu někoho vyslechnout, a v rámci svých schopností povzbudit. Příběhy cizích osob uchovávám v tajnosti, stejně tak, jako ty od nejbližších. Bohužel jsem také ale hrozná citlivka.
Nemůžu koukat na filmy. Když se přenesu přes své výkonné já, které mi nedovolí dělat cokoliv, co není produktivní, zasáhne mě příběh některých postav tolik, že jsem kvůli nim schopná nespat. Přepřemýšlím, analyzuji, soucítím. Stejně se neumím vyrovnat s tím, co na mě přichází z okolního světa. Mám tendence lidi obdivovat, za to, co vydrželi, ale také litovat. Většina příběhů, které jsem vyslechla od různých stařenek nekončí hezky. Asi je to přirozená součást životního cyklu, nebo se člověku možná při vzpomínání první vybaví hlavně na ty silné (častoktát negativní) zážitky. Nevím.
Každopádně jsem dnes za celou noc nezamhouřila oči, protože jsem pořád vzhlížela k paní, se kterou jsem pár dnů zpět jela z bazénu na kolej a její příběh mě vážně zasáhl.

Najednou mi došlo něco, co už v životě nezapomenu.

Neustále předstírám, jak jsem silná. Ve skutečnosti se ale trestám za to, jak slabá jsem. Vyčítám si, že se málo učím. Vyčítám si, že se učím moc. Nesnáším se za hyperaktivitu, ale když odpočívám, nejraději bych se zabila. Trestám se za to, když mě někdo komplimentuje. "Vidíš to, on si o tobě myslí tohle, jenže ve skutečnosti to tak není, ty se jen přetvařuješ, on to stejně jednou pozná!" Užírám se pocity méněcennosti, když nemám vše dokonalé (což nemám nikdy, protože to prostě nejde...)

Co kdyby mi ale někdo zvenčí pověděl můj životní příběh?

Měla bych na sebe pořád stejný názor?

Převalujíc se ve čtyři ráno v posteli jsem stejně neměla nic lepšího na práci, a tak jsem začala. "Jsem Anežka. Narodila jsem se na konci minulého století v Kolíně dvěma skvělým inteligentním lidem…" Příběh pokračoval. Tak intenzivně, do detailů, které jsem už nejspíš v rámci obrany vytěsnila někam hodně daleko. Najednou jsem si je ale opravdu přiznala. Vybavila si všechno. Dobré, špatné, průměrné, příšerné…
Když jsem o hodinu později s vyprávěním zážitků a pocitů skončila, poprvé po několika měsících jsem se velmi intenzivně rozplakala. Neustále se nesnáším a trestám, ale… já mám nárok být slabá. Nemůžu za okolnosti, které způsobily mé trable. Není můj problém, že jsem "poznamenaná". Můj problém a slabost by byla, kdybych se s tím nesnažila nic dělat. A tak tomu, v mém případě, myslím, opravdu není.

Najednou jsem si uvědomila, že já opravdu nejsem ten problém. Já si naopak musím připustit, že jsem křehké stvoření, které svou sílu teprve hledá. Něco jako malé batole. Která matka by se o to nemotorné pískle nepostarala? A co já jsem to sama sobě za matku, když to nevinné děťátko akorát mlátím a ponižuji? Asi poprvé doopravdy chápu význam slova sebeláska. Myslím, že vidím to, co musím přijmout. Dovolím si být oběť. Jsem oběť. Byla jsem oběť, což ale na druhou stranu neznamená, že v té pozici musím zůstat. Právě v tom kotví má pravá síla.
 


Komentáře

1 zivot-na-prasky | 29. ledna 2018 v 15:45 | Reagovat

Držím palce a obdivuju Vás, že jste to zvládla během jedné hodiny. Mě tohle uvědomění stálo několik měsíců zivota a pláče.

2 hrachajdice | Web | 29. ledna 2018 v 15:51 | Reagovat

Jsem na tom tak nějak podobně - citlivka za maskou tvrďáka .

3 Jeife | E-mail | Web | 29. ledna 2018 v 15:51 | Reagovat

Vsechno ma svuj smysl, pokud prijmes veci, ktere se staly, muzes jit dal - pak uz ale nemusis byt obet.

4 Sacharin | E-mail | Web | 4. února 2018 v 10:16 | Reagovat

článek je pškný, jen úplně neumím najít tu nitku spojitosti s tématem týdne... pomůžeš mi? :-)
A měj se ráda už pořád! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama