Telefonát

13. ledna 2018 v 21:28 |  Duševní Zdraví
Nechtělo se mi ten telefon zvedat. Občas jsem v náladě, kdy zavolám sama od sebe. Pocit, že zlepším náladu, potěším... Většinou ale tu energii na rozdávání nemám.
Jedu ve vlaku a jsem moc moc rozladěná. Externí činitel mi narušil dokonalé plány a já se mohu zbláznit.
Tupče.
"Volá osoba XY"
Doprdele. Proč zrovna teď? Mohu ji ignorovat?
Povídá. Povídá. Mám jí moc ráda. Snažím se působit zaujatě, vymýšlet konstruktivní řešení problémů, ale chce se mi brečet. To ale už zase neumím.
Tupče.
Chci jí pomoct, ale měla bych přeci nejdřív pomáhat sobě, ne? Jak to brzy ukončit, jak nedat najevo, že je mi to teď sakra ukradené, protože nezvládám ani sama sebe?
Nevím, proto tiše trpím dál.
Měla jsem se učit, hovor trval 52 minut. Mrznu ve vestibulu metra, protože jinak bych ztratila signál. Bože, kéžby.
Konečně se mi podaří rozloučit se. Vypnu hovor, nemám sílu ani nastoupit do vagónu.
Kde jsou ty časy, kdy bych se pod něj s radostí vrhla. Teď jsem se ovšem rozhodla žít a tak se s tím musím vyrovnat jinak. Achjo.
Chci plakat, strašně moc. Nejde to.
Nervozita stoupá, v metru křičí malé dítě. Také bych si zakřičela. Místo toho se mi ale začíná klepat noha a já moc dobře vím, co přijde. Už se s tím postupně učím pracovat, kupříkladu vím, že když si do uší strčím sluchátka, začnu "full-on" panikařit až doma.
Rozrušeně hrabu v batohu. O minutu později už se mě paní sedící naproti ptá, jestli jsem v pořádku, protože jsem bílá jako stěna, klepu se, a hlasitě oddychuji. Achjo...

Svoje problémy bych fakt chtěla mít...
 


Komentáře

1 Mrtvá Duše | Web | 18. ledna 2018 v 21:30 | Reagovat

já jsem psychicky v prdeli

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama